Paříž

Paříž (francouzsky: Paris) je hlavní a zároveň největší město Francie. Je současně i správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z departementů (fr.: département de Paris). Je přirozeným centrem Pařížské aglomerace, která je s 552,7 miliardami € HDP (2008)[2] hospodářsky nejaktivnější oblastí ve Francii. V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností, stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací jako je UNESCO, OECD nebo ICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem. Počet obyvatel města činil v roce 2008 zhruba 2,2 miliónu,[3] v celé aglomeraci pak asi 10,3 miliónů.[4] Město je nositelem Řádu čestné legie,[5] Válečného kříže 1914-1918[6] a Řádu osvobození.[7]

Etymologie

Slovo Paris je ve francouzštině mužského rodu a vyslovuje se zvuk [paʀi], v angličtině zvuk [ˈpæɹɪs]. Původní latinské jméno města bylo Lutetia [lutecia] nebo Lutetia Parisiorum (ve francouzštině Lutèce [lytɛs], v češtině Lutécie), které později ustoupilo ve prospěch jména Paříž. Název je odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, znamenajícího „kotel“. Ovšem tato teze není zcela jistá. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio, znamenajícího „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století byla Paříž známá i pod slangovým jménem Paname [panam]. Toto lidové označení se objevuje především v písních, jak dokládá např. skladba Amoureux de Paname (Milenec z Panamy, tj. z Paříže) Renauda Séchana z roku 1975 „Moi, j’suis amoureux de Paname, du béton et du macadam…“ („Jsem milenec z Paříže, betonové a makadamové…“) nebo píseň Loin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá ve filmu Paříž 36, která byla v roce 2010 nominována na filmovou cenu Oscar.[8]

Další autoři, obvykle Peršané, se domnívali, že Paříž je odvozena od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. Toto také může být důvod některých francouzských slov, která se vyslovují podobně jako slova v tamním jazyce.

Obyvatelé Paříže jsou označování jako Pařížané, ve francouzštině jako Parisiens [paʀizjɛ̃] a v angličtině jako Parisians [pəˈɹɪzjənz] nebo [pəˈɹiː.ʒn̩z]. Slovo Parigot (znamenající „Pařížan“ a vyslovující se [paʀigo]) je někdy používáno ve francouzském slangu. Často je vnímáno jako hanlivé. Ovšem Parigot může někdy mít i kladný význam, jako například v písni Mimile (un gars d’Ménilmontant) od Maurice Chevaliera: „C’est un gars d’Ménilmontant, un vrai p’tit Parigot…“ („Je to chlapík z Ménilmontant, opravdový malý Pařížan…“). Lokálně jsou obyvatelé pařížských předměstí hovorově nazýváni jako banlieusards [bɑ̃ljøzaʀ], tj. obyvatelé banlieue („předměstí“). Obyvatelé regionu Île-de-France (oblast Paříže) jsou oficiálně označováni jako Franciliens [fʀɑ̃siljɛ̃]. Pařížané označují lidí z oblastí mimo Île-de-France jako z Provinciaux (tj. z provincie). Rádi používají tento termín při odkazování na zbytek Francie jako na la province. Tento výraz je někdy považován za hanlivý.

Dějiny Paříže

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Paříže.

Archeologický výzkum v ulici Rue Henry-Farman (2008)

Pravěk

Původně byly nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Paříže objeveny v roce 1991 při stavebních pracích ve čtvrti Bercy na levém břehu bývalého ramene Seiny. Pozůstatky osady ze 4. a 3. tisíciletí př. n. l. skrývaly monoxyl, šíp a luk a kostěné a kamenné nástroje.[9][10][11]

V roce 2008 byl uskutečněn archeologický objev, který posouvá nejstarší osídlení až do období mezolitu (8000-6500 př. n. l.). Poblíž Seiny byly na předpokládaném břehu bývalého říčního ramene v 15. obvodu v ulici Rue Henry-Farman naproti pařížskému heliportu objeveny pozůstatky lovců a sběračů. Místo bylo opětovně osídleno i v pozdějších dobách, v neolitu a mladší době železné.[12][13]

Starověk

Související informace naleznete v článku Lutetia.

Ve 3. století př. n. l. se na ostrově v Seině usadil Galský kmen Parisiů, kteří založili oppidum nazvané Lutetia. Tradičně bývá za tento ostrov považován ostrov Cité. Archeologické průzkumy v letech 1994-2005 ovšem tuto teorii narušily. Objev velkého opevněného prostoru o rozloze 15 ha na území dnešního města Nanterre zpochybňuje význam hlavního osídlení na ostrově Cité v době před římskou nadvládou.[14][15]

Zlatý statér (Musée Carnavalet)

Z 1. století př. n. l. se dochovaly zlaté mince (statéry), které Parisiové razili, a také první písemná zmínka o Lutetii, kterou zanechal Julius Caesar z roku 53 př. n. l. ve svých Zápiscích o válce galské,[16] kde i stručně charakterizoval, že jejich město leží na ostrově.[17] V květnu 52 př. n. l. proběhla u Lutetie bitva, ve které zvítězil Ceasarův vojevůdce Titus Labienus nad galskými kmeny Aulerků, Senonů a Parisiů. Galové raději zničili mosty a vypálili vlastní město nežli by jej přenechali Římanům. Ti však neobnovili sídlo na ostrově, ale založili nové centrum na jižním, levém břehu Seiny, kterému dali tradiční římský pravidelný půdorys. Oblast kolem řeky, především na severním, pravém břehu byla velmi bažinatá a území skýtalo jen několik málo pevných míst. Na jihu naopak vystupovalo návrší (dnešní Montagne Sainte-Geneviève), na jehož vrcholku se nacházelo centrum nové Lutetie.[18]

Městem procházela od severu k jihu hlavní silnice ze Soissons do Orléans (dnes Rue Saint-Martin na severu a Rue Saint-Jacques na jihu). Na jižním břehu vedla ještě paralelní ulice (dnešní Boulevard Saint-Michel). Na severním břehu se směrem na východ oddělovala cesta do Melunu (dnešní Rue Saint-Antoine). Významná cesta ve směru východ-západ město neprotínala, tuto roli sehrála řeka jako dopravní tepna.

Město bylo v římské provincii Galii poměrně nevýznamné. Přesto zde v období od poloviny 1. století do počátku 3. století n. l. vzniklo mnoho veřejných stavby, jejichž pozůstatky se někdy dochovaly až do dnešních dnů. Mezi ulicemi Boulevard Saint-Michel a Rue Saint-Jacques bylo fórum. Do města byl postaven 16 km dlouhý vodovod (Akvadukt Lutetia), který zásoboval vodou mj. i troje lázně. Největší byly Lázně Cluny, z nichž se dochovaly části zabudované do pozdějšího paláce Hôtel de Cluny. Menší, tzv. (Východní lázně) se nacházely pod dnešní Collège de France.

Model Arènes de Lutèce

Ve východní části tehdejšího města se nacházela Arènes de Lutèce, která byla objevena v 19. století. Stavba pro 17 000 diváků sloužila jako aréna i jako amfiteátr. V roce 1899 byly objeveny zbytky zdí dalšího antického divadla pro 3000 diváků pod Lycée Louis-le-Grand (roh Rue Racine a Boulevard Saint-Michel).

Na východní straně ostrova Cité byl chrám, další stál severně od města na návrší Montmartre, který se tehdy nazýval Mons Mercurius (Merkurova hora). Z tohoto Merkurova chrámu, který byl později přestavěn na klášter Saint-Pierre de Montmartre, se dochovaly čtyři antické sloupy, které jsou dnes zabudované v klášterním kostele Saint-Pierre de Montmartre.

Z antického období se rovněž dochovala významná památka Sloup převozníků, z období vlády císaře Augusta. Dnes se nachází v Národním muzeu středověku. Jedná se o nejstarší umělecké dílo pocházející z Paříže. Sloup byl nalezen při stavebních pracích v roce 1711 v katedrále Notre Dame a zobrazuje keltská a římská božstva.[19]

Stětí sv. Diviše

Ve 3. století se ve městě šířilo křesťanství, s nímž je spojen první pařížský biskup svatý Diviš (Denis). Ten vystupoval proti pohanským bohům. Kolem roku 250 byli Diviš, kněz Rusticus a diakon Eleutherius popraveni. Stětí proběhlo před Merkurovým chrámem. Návrší se posléze v latinských legendách nazývalo Mons Martyrium (Hora mučedníků), z něhož posléze vznikl dnešní název Montmartre. Diviš byl později prohlášen za svatého. Podle legendy vzal svatý Diviš svou setnutou hlavu do rukou a odešel s ní na sever, kde chtěl být pohřben. Na tomto místě vznikl kolem roku 475 kostel, pozdější bazilika Saint-Denis. Franský král Dagobert I. zde založil v 7. století benediktýnský klášter, který v následujících staletích sloužil jako královské pohřebiště. Sv. Diviš se stal jedním ze čtyř patronů Paříže i patronem celé Francie.[20]

Římské město rozložené na levém břehu zaniklo definitivně během stěhování národů ve 2. polovině 3. století. V letech 275 nebo 276 na město zaútočili pravděpodobně Germáni a kolem roku 280 bylo germánskými kmeny vypáleno. Obyvatelstvo se přesunulo na lépe zabezpečený ostrov Cité, který se stal zárodkem nového města. V roce 308 se objevuje poprvé název Paříž, který nahradil původní jméno Lutetia.

Pařížské hradby
   Již Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské nazývá tehdejší Lutetii oppidem, tedy opevněným sídlištěm. V roce 285 n. l. se při nájezdech barbarů obyvatelé přesunuli z levého břehu na ostrov Cité, kde vystavěli hradby z kamenů z Arènes de Lutèce. Pozůstatky opevnění z 10. století na pravém břehu byly nalezeny na rohu ulic Rue de l’Arbre-Sec a Rue de Rivoli.
Rozšíření hradeb na obou stranách řeky nařídil král Filip II. August v letech 1190-1215. Součástí nových fortifikací byl i královský palác Louvre.[21]
Stoletá válka znamenala výstavbu nových hradeb. V letech 1356-1358 postavil na pravém břehu Étienne Marcel hliněný val, který nechal Karel V. opevnit a doplnit vodním příkopem. Výstavbu dokončil roku 1383 jeho nástupce Karel VI. Louvre přestal být součástí opevnění, tuto funkci převzal palác Saint-Pol. Součástí těchto hradeb byla i pevnost Bastila vystavěná v letech 1370-1382.[21]
Další hradby, tzv. žluté příkopy (Fossés jaunes) nechal na pravém břehu postavit Ludvík XIII. Tyto však nechal v roce 1670 už jeho nástupce Ludvík XIV. zbořit a na jejich místě zřídit široké bulváry.[22]
V letech 1785-1788 byla kolem Paříže postavena zeď zvaná Fermiers généraux, která neměla vojenský, ale ekonomický účel. Na zboží dovážené do Paříže byla uvalena daň a zboží mohlo procházet pouze přes brány této zdi. Zeď byla zbořena po roce 1860, kdy se hranice Paříže posunuly až k dalším hradbám.[23]
V letech 1840-1845 byly za vlády Ludvíka Filipa postaveny nové hradby ve vzdálenosti asi 5 km od města, které prosadil politik Adolphe Thiers. Nové hradby byly dlouhé 33 km a měly 94 bašt a 17 městských bran. Za hradbami se ještě táhl pás volného prostranství tzv. zone non aedificandi, kde mohly být v případě potřeby umístěny těžké zbraně. V roce 1919 město hradby odkoupilo a zahájilo jejich demolici. Bývalé hradby dodnes vymezují hranice Paříže.
Souběžně s výstavbou Thiersových hradeb byl budován systém opevnění ve vzdálenosti zhruba 5 km od nich. Jednalo se o 16 pevností kolem Paříže. V letech 1874-1885 byl vybudován kolem Paříže ještě další pás pevností ve vzdálenosti zhruba 20 km. Jednalo se o 196 staveb (58 malých pevností a 278 baterií).
Hradby po sobě zanechaly stopy ve struktuře pařížských ulic. Tzv. velké bulváry vznikly na místě hradeb Ludvíka XIII., tzv. vnější bulváry po zdi Fermiers généraux, tzv. maršálské bulváry pojmenované po maršálech Francie se nacházejí na místě Thiersových hradeb a konečně Boulevard périphérique byl postaven na místě zone non aedificandi. Samotných hmotných pozůstatků hradeb se do dnešní doby dochovalo jen velmi málo. Jsou to především části hradeb Filipa II. Augusta ve čtvrti Marais a některé stavby Fermiers généraux.

Ve 4. století mělo město strategický význam na severu Galie, takže se stalo dočasným sídlem několika vojenských císařů, kteří se odtud snažili bránit římské hranice a zastavit postup Germánů. V únoru až červenci 358 se zde zdržel caesar Julianus před zahájením útoku proti Alamanům a Frankům. Podruhé zde pobýval v letech 359-360. Také císař Valentinianus I. na začátku své vlády sídlil v Paříži. Poprvé zde pobýval od října do prosince 365, podruhé v červnu 366.

V roce 451 se Attila a Hunové přiblížili k Paříži. Podle legendy svatá Jenovéfa (Geneviève) svými modlitbami odvrátila jejich vojsko, které zamířilo na jih k Orléans. V roce 464 oblehl Paříž merovejský král Childerich I. Když v roce 486 vojenské oddíly dalšího merovejského krále Chlodvíka I. porazily římské legie u Soissons, 100 kilometrů severně od Paříže, skončila římská nadvláda v severní Galii i v Paříži. Paříž byla katolickým ostrovem v jinak ariánské Galii a svatá Jenovéfa udržovala styky s Chlodvíkem (byť bránila vstupu jeho vojska do města),[24] který jako jediný franský král přijal křesťanství podle nicejského vzoru.

Chlodvík I. přijímá křest

Středověk

Raný středověk

Chlodvík se svou ženou Chrodechildou založili roku 502 klášter, kde byla pohřbena svatá Geneviève a posléze i oba královští manželé. Klášter byl původně zasvěcen sv. Apoštolům Petrovi a Pavlovi, ale v 9. století převzal jméno patronky Geneviève. V roce 508 Chlodvík učinil Paříž hlavním městem Franské říše.

Po Chlodvíkově smrti roku 511 se království rozdělilo mezi jeho čtyři syny, z nichž Childebert I. obdržel dílčí království Paříž (vládl 511-558). Kolem roku 540 byla na ostrově Cité postavena či obnovena katedrála svatého Štěpána, kterou mnohem později nahradila katedrála Notre-Dame.[25] Po Childebertově smrti připadla Paříž jeho bratrovi Chlotharovi I. (558-561), který vládl už v sousedním království Neustrie (Soissons). Po něm v obou zemích vládl Chlotharův syn Charibert I. (561-567). Po Charibertově smrti získal Paříž jeho bratr Chilperich I. (567-584) a Paříž se stala součástí království Neustrie. Vládu převzal jeho syn Chlothar II. (584-629) a po něm Dagobert I. (629-639).

V roce 794 Karel Veliký (748-814) učinil Cáchy rezidenčním městem Franské říše a Paříž ztratila svůj význam. Během vlády Karlovců v 9. století se Paříž stala cílem několika vikinských nájezdů, kdy bylo město opakovaně vypáleno.

Poprvé Normané připluli do Paříže 28. března 845. Karel II. Holý zaplatil 7000 liber stříbra, aby uchránil město. Druhý normandský vpád zažila Paříž 28. prosince 856 a město bylo vypáleno. Následovaly nájezdy v letech 857 a 858, 861, 869. V roce 870 Karel Holý nařídil v zájmu ochrany Paříže před Vikingskými nájezdy postavit mosty Grand-Pont (Velký most) a Petit-Pont (Malý most).[26]

V listopadu 885 opět připlulo k Paříži 700 normandských lodí. Pařížský hrabě Odo zorganizoval úspěšnou obranu, která trvala 13 měsíců. V září 886 k Paříži dorazil císař Karel Holý, který raději zaplatil výkupné, než by s Vikingy bojoval. V letech 887 a 889 se pokusili Normané o poslední nájezdy, ale město se podařilo ubránit.

Po vítězství nad Vikingy sesadil v roce 888 Odo Pařížský karolínského krále Karla Tlustého a sám vládl jako král Západofranské říše do roku 898.

Hugo Kapet na trůnu

V říjnu 978 oblehl Paříž císař Ota II. Pařížský hrabě z rodu Robertovců Hugo Kapet se jeho útoku ubránil a císař 30. listopadu s vojskem odtáhl. Po smrti západofranského krále Ludvíka V., posledního mužského potomka z karolínské dynastie, byl Hugo Kapet v roce 987 zvolen králem. Kapet učinil Paříž sídelním městem svého království a založil královský rod Kapetovců, který vládl ve Francii v přímé linii až do roku 1328. Paříž jako sídlo Kapetovců nabyla na významu a získala tím jasnou převahu nad městem Orléans.

Vrcholný středověk

Na počátku 11. století (poslední zmínka v roce 1007) mizí titul pařížského hraběte a pařížské hrabství jako samostatné území zaniká, neboť území je plně v rukou krále.[27]

Kolem roku 1120 se učitelé a žáci církevní školy přemisťují na návrší montagne Sainte-Geneviève na levém břehu, na území budoucí Latinské čtvrti. V roce 1140 začal v Paříži vyučovat Petr Lombardský. V červenci téhož roku byl vykázán z města Pierre Abélard, který odešel do kláštera Cluny.

Město začalo vyrůstat i na druhém břehu. V roce 1137 byl městský trh přesunut z náměstí Place de Grève (dnešní Place de l’Hôtel-de-Ville) na nové místo na pravém břehu na okraji města. Vznikla tak tržnice, pozdější Les Halles. První zastřešená tržnice byla otevřena v roce 1181.[28] Na pravém břehu v roce 1154 začalo odvodňování bažin mezi městem a Montmartrem, čímž se začala formovat nová čtvrť Marais.[29]

Katedrála Notre-Dame

V roce 1163 biskup Maurice de Sully zahájil výstavbu katedrály Notre-Dame na ostrově Cité, která nahradila předchozí chrám Saint-Étiene. Při něm byla rovněž zbořena nemocnice Hôtel-Dieu a postavena stranou nová. 19. května 1182 byl vysvěcen hlavní oltář katedrály.[30]

Král Filip II. August (1165-1223) se velmi zasloužil o rozvoj Paříže, neboť nechal vybudovat mohutné městské hradby. Před svým odjezdem na třetí křížovou výpravu nařídil vybudovat kamenné hradby kolem celé Paříže. Nejprve vznikly hradby v letech 1190-1209 na pravém břehu. Na levém břehu probíhala výstavba v letech 1200-1215. Chráněné území zahrnovalo 253 ha na obou stranách řeky. Současně začal jako součást opevnění budovat na pravém břehu na západním okraji města královský palác Louvre (první část byla dokončena roku 1202),[31] odkud přesídlil z Palais de la Cité, tradičního královského paláce na ostrově Cité.[32]

V roce 1200 se strhla mezi studenty a oddíly pařížského prévôta bitka, při které zemřelo pět osob. Aby panovník zabránil dalším potyčkám, udělil profesorům a studentům privilegium, podle kterého spadali pod jurisdikci pařížského biskupa. Tím dal základ ke vzniku Pařížské univerzity. Univerzitu uznal papež Inocenc III. ve své bule v roce 1215, kterou roku 1231 potvrdil Řehoř IX.[33] Jednotlivé koleje se soustřeďovaly na levém břehu. Nejznámější z nich, Collège de Sorbonne založil v roce 1257 Robert de Sorbon. Se zdejší univerzitou jsou svázána jména významných teologů jako např. Albert Veliký a Tomáš Akvinský.[34]

Interiér Sainte-Chapelle

Středověká Paříž se pomalu rozdělila na dva odlišné celky. Na pravém břehu sídlil král a obchodníci, převládalo zde proto hospodářství a politika a na levém břehu Seiny se formovalo intelektuální centrum.

Také dlouhá vláda Ludvíka IX. (1226-1270) znamenala pro Paříž významné změny. 26. dubna 1248 byla vysvěcena na ostrově Cité Sainte Chapelle,[35] roku 1254 založil Ludvík nemocnici Quinze-Vingt určenou slepcům.[36]

Kolem roku 1250 vzniká Cura Regis neboli Pařížský parlament jako královský soudní dvůr, jehož jedinou pravomocí bylo soudit. Přes svůj název se nejednalo o místní soud, ale jeho pravomoce sahaly od Pikardie k Auvergne a od Pays de la Loire k Champagne.[37]

Kolem roku 1300 byl sepsán první seznam názvů pařížských ulic. V té době ve městě žilo asi 150 000-200 000 obyvatel.

Pozdní středověk

Počátek 14. století probíhal v Paříži ve znamení mocenských bojů Filipa IV. Sličného. 23. března 1302 a 13. června 1303 svolal panovník do Paříže poprvé generální stavy, aby získal podporu šlechty ve své válce proti papeži. Finanční okolnosti přispěly k rozhodnutí vyhnat 21. června 1306 z Paříže všechny židy a zabavit jejich majetek (vrátit se mohli až v červnu 1315). Stejný osud postihl v roce 1311 i lombardské směnárníky.

Upálení templářů v Paříži

V roce 1307 král vystoupil také proti templářům. Ti se po pádu Jeruzaléma v roce 1291 usadili v Paříži. Na pravém břehu mimo tehdejší městské hradby vybudovali své hlavní sídlo nazvané Templ. V pátek 13. října 1307 král nechal zatknout představitele řádu a jejich Temple uzavřít. V roce 1312 papež Klement V. pod tlakem Filipa IV. rozpustil templářský řád a dne 19. března 1314 byli poslední velmistr řádu Jacques de Molay a komtur Normandie Geoffroy de Charnay upáleni v Paříži na Židovském ostrově (dnes součást Cité).[38]

V roce 1320 se populace Paříže odhaduje na 250 000 osob. V následujících letech však obyvatelstvo postihlo několik pohrom. Po kruté zimě 1325/1326 zničila povodeň všechny mosty na ostrově Cité a ostrov musel být po dobu pěti týdnů zásobován pouze loděmi. V letech 1348-1350 postihla město morová epidemie tzv. černá smrt, která zahubila asi čtvrtinu obyvatel. Ve druhé polovině 14. století sužovaly Paříž rovněž opakované morové epidemie (1360-1363, 1366-1369, 1374, 1379-1380, 1382, 1399-1401). Následkem epidemií nastala v rozvoji města stagnace, která trvala až do poloviny 15. století.

Nicméně v roce 1345 po 182 letech prací byla dokončena stavba katedrály Notre-Dame. 7. července 1357 koupil Étienne Marcel, prévôt des marchands, dům s podloubím na náměstí Place de Grève, ve kterém byla umístěna pařížská radnice.

V roce 1358 se v Paříži projevily ozvuky stoleté války. 22. února vypuklo povstání pod vedením Étienna Marcela. Pařížané pod jeho vedením se zbraněmi zaútočili na královské sídlo Palais de la Cité. Dauphin, pozdější král Karel V. musel uprchnout z Paříže. Povstání bylo za pomoci šlechty ještě téhož roku potlačeno.[39] 31. července byl Étienne Marcel popraven a 2. srpna vstoupil dauphin do Paříže. Další lidové povstání namířené proti králi (a jeho daním), tzv. povstání maillotinů proběhlo v Paříži v březnu 1382.[40]

Karel V. nechal na levém břehu vystavět nové městské hradby, které by město lépe ochránily před útokem Angličanů. Navíc zde nechal vystavět nový královský palác Saint-Pol, neboť po útoku měšťanů se na ostrově Cité již necítil bezpečně. Výstavba hradeb byla dokončena roku 1383 za jeho nástupce Karla VI. Součástí těchto hradeb byla i pevnost Bastila vystavěná v letech 1370-1382.[41]

I přes tato opatření vpadli během stoleté války 29. května 1418 angličtí spojenci Burgunďané do Paříže a převzali kontrolu nad městem. V roce 1431 se Jindřich VI. Anglický nechal v katedrále Notre-Dame korunovat králem Francie.

Teprve po roce 1435, když Burgunďané ukončili spojenectví s Anglií, francouzská vojska získala převahu. 15. dubna 1436 dobyl francouzský král Karel VII. Paříž zpět.

Nádvoří Collège de France

Novověk

Paříž a renesance

Za vlády Františka I. (1515-1547) došlo k významnému rozvoji umění a kultury. Král prostřednictvím svých agentů nakupoval díla italských umělců jako Michelangelo, Tizian nebo Rafael a položil tím základ královské obrazové sbírky, která je nyní vystavena v Louvru. Jeho nejvýznamnějším stavebním projektem bylo rozšíření zámku Fontainebleau u Paříže. V Paříži založil v roce 1530 mimo jiné vysokou školu Collège de France, která se stala významným konkurentem dosavadní Pařížské univerzity.[42] V roce 1533 byl položen základní kámen budovy Pařížské radnice.[43]

Také král Jindřich IV. Navarrský zanechal odkaz v architektuře Paříže. K jeho nejvýznamnějším počinům patří výstavba náměstí Place des Vosges (1605-1612) ve čtvrti Marais,[44] která se od 16. století stala vyhledávanou čtvrtí francouzské šlechty, ve stejné době bylo dokončeno i Place Dauphine,[45] a dále založení druhé nejstarší pařížské nemocnice Saint-Louis (1607).[46] Z doby jeho vlády rovněž pochází nejstarší kamenný pařížský most Pont Neuf dokončený v roce 1607.[47]

Masakr za Bartolomějské noci

Reformace a náboženský rozkol

V 16. století sužovaly Francii náboženské rozpory. Již 15. dubna 1521 odsoudila pařížská univerzita učení Martina Luthera. Během hugenotských válek v letech 1562-1598 město zůstalo v katolických rukách. Při Bartolomějské noci 24. srpna 1572 a v následujících dnech bylo v samotné Paříži povražděno 2 000-3 000 hugenotů, včetně hlavních protestantských představitelů. Smrti unikli jen královi příbuzní Jindřich Navarrský a Jindřich II. Bourbon-Condé.[48] Matka francouzského krále Karla IX., regentka Kateřina Medicejská dala podnět k pogromu po neúspěšném pokusu o atentát 21. srpna na vůdce hugenotů, kalvinistu Gasparda de Coligny. V roce 1590 protestantský král Jindřich IV. neúspěšně obléhal Paříž, která byla v rukou Katolické ligy, stejně tak i na začátku roku 1591. Teprve 22. března 1594 vstoupil král do města.[49]

V roce 1598 byl vydán Edikt nantský, kterým náboženské války skončily. Hugenoti obdrželi omezené náboženské svobody, ovšem jinak byli vyloučeni z účasti ve významných církevních a světských úřadech. Vláda Jindřich IV. skončila 14. května 1610, kdy byl na něj v Paříži v ulici Rue de la Ferronnerie spáchán atentát.[50]

Absolutismus

Za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII. (1610-1643) došlo k hospodářskému vzestupu města. Vedle čtvrti Marais se rozvíjela i předměstí Saint-Honoré a Saint-Germain. V té době byly dokončeny stavby jako Lucemburský palác pro Marii Medicejskou,[51] klášter Val-de-Grâce založený královnou Annou Rakouskou [52] nebo Palais Royal pro kardinála Richelieu.[53] Založení botanické zahrady Jardin des plantes (1626), [54] Francouzské akademie (1635)[55] a královské tiskárny v Louvru (1640)[56] posílilo kulturní význam hlavního města. V letech 1633-1636 nechal Ludvík XIII. rozšířit městské hradby.[57]

Place Vendôme

Následná vláda Ludvíka XIV. (1643-1715) představovala vyvrcholení územního plánování, při kterém se Paříž stala modelem městské barokní výstavby. Během Ludvíkova panování bylo na jeho příkaz zavedeno osvětlení ulic, modernizováno zásobování vodou a vybudovány stavby jako vojenská nemocnice Invalidovna,[58] ústav Salpêtrière[59] nebo Pařížská observatoř.[60] Vznikla rovněž náměstí Place des Victoires[61] a Place Vendôme.[62] Panovník také nechal strhnout hradby svého předchůdce a na jejich místě vybudovat Velké bulváry.[63]

6. května 1682 přeložil Ludvík XIV. svou rezidenci do Versailles.[64] Přesto Paříž zůstala politickým centrem Francie, což bylo dáno její vysokou populací a vedoucí ekonomickou rolí v zemi.

V 18. století narůstá ve městě počet kaváren, jako slavná Café Procope i literárních a filozofických salónů, které posilovaly kulturní pověst Paříže jako centra liberálních myšlenek osvícenství.

V letech 1785-1788 byly kolem Paříže postaveny nové hradby zvané Mur des Fermiers généraux. Jejich účel nebyl vojenský, ale ekonomický, kontrolovaly import zdaněného zboží do Paříže.[23]

Útok na Bastilu

Paříž mezi revolucemi 1789 a 1848

Útokem na Bastilu 14. července 1789 začala v Paříži Velká francouzská revoluce. 6. října 1789 byl Ludvík XVI. s rodinou internován v paláci Tuileries. 3. září 1791 byla přijata ústava a Francie se stala konstituční monarchií. V roce 1792 byl král zbaven úřadu a obviněn z velezrady a 21. ledna 1793 popraven gilotinou na Place de la Révolution (dnes Place de la Concorde).[65]

Město Paříž sice v důsledku revoluce nesmělo používat svůj znak, ale další změny znamenaly pro město přechod na moderní správu. Především byl zrušen úřad prévôt des marchands. Poslední prévôt Jacques de Flesselles byl popraven hned 14. července 1789 před radnicí, kterou obsadili revolucionáři. Stal se tak druhým šlechticem popraveným během revoluce (prvním byl markýz Bernard-René Jordan de Launay, guvernér Bastily).[66] Místo něho byl jmenován Jean Sylvain Bailly jako první starosta Paříže. Dne 11. října 1795 bylo město rozděleno na 12 obvodů.[67]

Vítězný oblouk

Napoleon Bonaparte během své vlády po sobě zanechal rovněž několik pamětihodností, z nichž nejznámější je Vítězný oblouk[68] nebo méně známý Vendômský sloup.[69] Jeho projekt paláce římského krále však nebyl realizován.[70] Během napoleonských válek byla Paříž cílem koalice bojující proti Napoleonovi. Poté, co spojenci 30. března 1814 dobyli kopec Montmartre, se vzdali francouzští obránci města. Odpoledne 31. března 1814 vpochodovala spojenecká vojska v čele s ruským carem Alexandrem I. a pruským králem Fridricha III. do Paříže. Podruhé byla Paříž obsazena spojeneckými armádami 22. června 1815 po bitva u Waterloo a definitivní abdikaci Napoleona.

Červencová revoluce, která vypukla v Paříži ve dnech 27. – 29. července 1830 vedla až ke svržení Bourbonů a nastolení krále Ludvíka Filipa, od něhož si měšťané slibovali zlepšení svých práv. Období jeho panování (1830-1848) však bylo poznamenáno odklonem od liberalismu, rostoucími skandály a korupcí. Francouzská buržoazie byla nakonec zklamána královou politikou. Především volební cenzus, který omezoval střední třídu v jejím vlivu na zákonodárství, posílil odpor vůči králi. Také mezi dělníky panovala nespokojenost kvůli jejich sociální situaci, která byla zhoršena zemědělskou a obchodní krizí v roce 1847.

Alphonse de Lamartine před pařížskou radnicí

Dne 21. února 1848 došlo v Paříži k veřejným protestům, které se v krátkém čase změnily v revoluci. Během únorové revoluce 1848 došlo k silným pouličním bojům na barikádách mezi revolucionáři a královským vojskem. 24. února byl neoblíbený premiér François Guizot přinucen k rezignaci. Krátce poté král Ludvík Filip uprchl do exilu do Anglie. Poté byla ustanovena prozatímní vláda liberálního politika Alphonse de Lamartine a vyhlášena Druhá republika.

24. června 1848 došlo v Paříži k novému povstání dělníků, které bylo po těžkých bojích francouzské armády a národní gardy krvavě potlačeno.

Od 30. let nastal v Paříži rozvoj železniční dopravy. V roce 1837 byla otevřena první železniční trať z Paříže do Saint-Germain-en-Laye, železnice do Versailles následovala roku 1839. Dne 2. května 1843 byla otevřena trať do Orléans a o den později do Rouenu. Roku 1846 bylo dokončeno nádraží Severní nádraží a zprovozněna železniční trať do Lille.[71] V roce 1851 byl otevřen první úsek železniční tratě Petite Ceinture, která posléze obkružovala celou Paříž.[72]

V letech 1840-1845 byly pro obranné účely v pětikilometrové vzdálenosti kolem tehdejší Paříže vybudovány nové hradby. Se svými 39 km délky, 94 baštami a 16 pevnostmi byly tehdy největším opevněním na světě.[73]

Moderní dějiny

Symetrické fasády na Boulevardu Haussmann

Vznik moderního města

Podrobnější informace naleznete v článku Přestavba Paříže během druhého císařství.

Napoleon III. se během své císařské vlády (1852-1870) rozhodl přebudovat hlavní město, aby tím zdůraznil průmyslový a společenský rozvoj, kterým procházela celá Francie. Realizací náročného úkolu byl pověřen prefekt a architekt Georges-Eugène Haussmann. Prefekt společně s architekty Gabrielem Davioudem a Jeanem Charlesem Alphandem nechali asanovat celé čtvrtě na pravém i levém břehu. Úzké středověké uličky a hygienicky nevyhovující stavby byly strženy a nahrazeny širokými třídami obklopenými velkolepými stavbami a alejemi stromů, kudy se mohly pohybovat nové dopravní prostředky. Tato opatření měla též bezpečnostní efekt, neboť na širokých bulvárech bylo obtížné stavět barikády. Byly zakládány městské zahrady a parky. K nejvýznamnějším z té doby patří Boulogneský a Vincenneský lesík, Parc Monceau, Parc Montsouris nebo Parc des Buttes-Chaumont.[74] Na jejich tvorbě spolupracoval i zahradní architekt Jean-Pierre Barillet-Deschamps. Této radikální přestavbě unikly pouze čtvrť Marais na pravém břehu a částečně Latinská čtvrť na levém. Paříž tak sice ztratila svůj tradiční středověký ráz, ale vznikla zcela nová koncepce moderního města, která byla napodobována i v jiných metropolích. V Praze v mnohem menším měřítku v Pařížské ulici.

Ze staveb té doby jsou nejvýznamnější Palais de l’Opéra (Charles Garnier), divadla Théâtre du Châtelet a Théâtre de la Ville na Place du Châtelet (Gabriel Davioud), Hôtel-Dieu a kasárny na ostrově Cité (dnešní sídlo Policejní prefektury), kostel Nejsvětější Trojice, kostel sv. Ambrože nebo kostel sv. Augustina.[75]

Došlo i k poslednímu územní rozšíření Paříže v její historii. Dne 1. ledna 1860 bylo připojeno k Paříži 11 okolních obcí a hranice města se posunuly k tehdejším hradbám a v této podobě existují do současnosti. Zároveň byla Paříž nově rozdělena na 20 obvodů a každý obvod na čtyři administrativní čtvrtě. I toto správní členění zůstalo v platnosti doposud.

V roce 1855 se v Paříži konala světová výstava a stejně tak i v letech 1867, 1878, 1889, 1900 a 1937, které zdůraznily kulturní a politický význam města.

V červenci 1870 vypukla prusko-francouzská válka, která měla významné důsledky pro Paříž i celou Francii. Napoleon III. byl 2. září zajat a o dva dny později byla vyhlášena Třetí republika. Paříž byla obklíčena pruskými vojsky.

Barikády během Pařížské komuny

Dne 18. března 1871 se pokusil francouzský premiér Adolphe Thiers odzbrojit národní gardu v Paříži. To vedlo k povstání obyvatel a 26. března převzala moc revoluční vláda, tzv. Pařížská komuna. Republikánská prozatímní vláda byla sesazena. Komuna existovala necelý měsíc do 22. května 1871, kdy byly její oddíly v pouliční válce poraženy, ovšem měla pro město a jeho obyvatele dalekosáhlé důsledky. V bojích a následných hromadných popravách zahynulo na 25 000 osob. Samotné město bylo zbaveno úřadu starosty, který zůstal následujících 100 let neobsazen (do roku 1977, kdy byl zvolen Jacques Chirac).[76]

Paříž nicméně v období 1871-1914 zažila rozkvět a stala se jedním ze světově uznávaných intelektuálních a uměleckých center. Zejména Montmartre, na jehož vrcholku byl 15. června 1875 položen základní kámen baziliky Sacré-Cœur, přilákal mnoho známých malířů a spisovatelů.

Eiffelova věž v roce 1878

V lednu 1887 začaly práce na stavbě Eiffelovy věže a byly dokončeny 2. dubna 1889.[77] 5. listopadu 1898 uskutečnili Eugène Ducretet a Ernest Roger první bezdrátové spojení mezi Eiffelovou věží a Pantheonem.[78] 28. prosince 1895 proběhlo v Grand Café první veřejné promítání filmu bratry Lumièrovými.[79]

23. června 1894 se na Sorboně se konal Kongres pro obnovení olympijských her, při němž byl založen Mezinárodní olympijský výbor.[80] V samotné Paříži se konaly hned 2. letní olympijské hry v roce 1900 u příležitosti světové výstavy. Podruhé se olympiáda konala v Paříži ještě v roce 1924. V rámci světové výstavy 1900 byl též 19. července zprovozněn úsek metra mezi stanicemi Porte de Vincennes a Porte Maillot.

Během první světové války byla Paříž v roce 1918 bombardována. Série německých náletů od 30. ledna do 11. března si vyžádala mnoho obětí. Při Ludendorffově ofenzívě bylo město ostřelováno tzv. pařížským dělem (především od března do srpna).[81]

V roce 1921 měla Paříž téměř tři miliony obyvatel, což bylo nejvíce v její historii. (Již v roce 1846 počet obyvatel přesáhl milion.)[82] Do Paříže přicházelo obyvatelstvo z venkova. Nemajetní se usazovali kolem Paříže na tzv. zone non aedificandi u městských hradeb. Hradby byly postupně strženy a prstenec kolem Paříže byl částečně zastavěn nájemnými domy pro chudší obyvatelstvo.

Německá vojenská přehlídka v dobyté Paříži

Druhá světová válka

Podrobnější informace naleznete v článku Německá okupace Paříže.

Dne 10. května 1940 začala Bitva o Francii, kterou napadlo nacistické Německo. 3. června byla Paříž bombardována a zemřelo přes 250 lidí. 10. června vláda opustila Paříž a zamířila do Tours a odtud do Bordeaux. Dne 14. června německý Wehrmacht obsadil hlavní město. Ve dnech 16. a 17. července 1942 byl proveden velký zátah na židovské obyvatelstvo v Paříži, při kterém bylo na Zimním velodromu shromážděno zhruba 13 000 židů a následně deportováno do koncentračních táborů ve východní Evropě.[83] 3. září 1943 byla Paříž poprvé bombardována spojeneckými letadly, zahynulo přes 400 osob. Další nálet 21. dubna 1944 si vyžádal více než 600 mrtvých.

Po vylodění spojenců v Normandii 6. června 1944 a jejich rychlému pokroku směrem k Paříži vstoupili 10. srpna 1944 zaměstnanci pařížského metra, ale i četnictva a policie do stávky. Když se ke stávce připojili i další zaměstnanci, byla 18. srpna vyhlášena generální stávka, při které členové francouzského odboje obsadili některé ulice a budovy včetně radnice. Následujícího den vypuklo Pařížské povstání. Bitva o Paříž skončila 25. srpna, kdy spojenecké oddíly a francouzští odbojáři převzali kontrolu nad městem. Asi 10 000 německých vojáků padlo do zajetí. Na straně povstalců bylo asi 1500 mrtvých.[84]

Poválečný vývoj

Druhá polovina 20. století znamenala pro Paříž další stavební rozvoj. Po rekonstrukci domů zničených v Paříži během války byly v roce 1958 postaveny první budovy na předměstí La Défense.[85]

Tour Montparnasse, Eiffelova věž a La Défense

Na počátku 60. let začala ve velkém měřítku obnova vnitřních části Paříže, např. Marais nebo Montparnasse). Tyto mohutné stavební akce probíhaly až do 70. let. V blízkosti nově otevřeného nádraží Gare Montparnasse vznikl mrakodrap Tour Montparnasse (otevřen 13. září 1973), ve své době nejvyšší stavba v Evropě a rozsáhlé obchodní centrum.[86] Stará pařížská tržnice Les Halles byla nahrazena moderním nákupním centrem Forum des Halles[87] s rozsáhlým podzemním nádražím linek RER, které doplnily pařížské metro. Tour Montparnasse byl však posledním mrakodrapem v Paříži. Poté již takto vysoké stavby byly realizovány pouze ve čtvrti La Défense mimo území města.

60. léta znamenala pro Paříž významné události i v politice. 17. října 1961 došlo po opakovaných demonstracích alžírských imigrantů proti Alžírské válce k masakru,[88] při kterém zásahové jednotky usmrtily zhruba 200 demonstrantů, tisíce lidí bylo zraněno, asi 14 000 zatčeno. 17. ledna 1962 postihla město série teroristických útoků Organizace tajné armády. 8. února 1962 se konala neohlášená demonstrace za osvobození Alžírska. Při policejním zásahu zahynulo osm osob na stanici metra Charonne.[89]

Nejrozsáhlejší nepokoje však do Paříže přinesl květen 1968, kdy došlo ke studentskému povstání a následné stávce. Tzv. květnové nepokoje, které vypukly po vyklizení studenty obsazené Sorbonny policií 3. května, přešly od stavění barikád a pouličních bojů v Latinské čtvrti 10. května až k týdenní generální stávce, která ochromila celou zemi.[90] Následkem nepokojů byla mj. Pařížská univerzita rozdělena na 13 samostatných univerzit, z nichž pět sídlí mimo město.

Dne 25. března 1977 byl Jacques Chirac zvolen starostou Paříže. Od Pařížské komuny se jednalo po sto letech o obnovení tohoto úřadu. Po tuto dobu vedl pařížskou radnici prefekt.

Interiér Muzea Orsay

Téměř všichni prezidenti Páté republiky zanechali postupně v Paříži četné stavební stopy. Charles de Gaulle zahájil výstavbu v La Défense a obnovu pařížských čtvrtí. Byl rovněž postaven městský okruh boulevard périphérique (poslední úsek byl zprovozněn 25. dubna 1973).[91] Jeho nástupce Georges Pompidou zahájil výstavbu extravagantního kulturního centra. Centre Georges Pompidou však bylo otevřeno až po jeho smrti 31. ledna 1977.[92] Valéry Giscard d’Estaing se zasloužil o založení Cité des sciences et de l’industrie, které bylo ale otevřeno až za jeho nástupce Françoise Mitterranda v roce 1986.[93] Ten během svých dvou mandátů (1981-1995) rovněž ovlivnil podobu města. V roce 1983 byla zahájena přestavba paláce Louvre, která trvala 10 let. Jejím výsledkem bylo nejen rozšíření muzea Louvre do celého paláce, ale i vybudování skleněné pyramidy na nádvoří sloužící jako hlavní vstup.[94] V roce 1986 bylo otevřeno Musée d’Orsay v bývalé nádražní hale věnované umění 2. poloviny 19. století.[95] 14. července 1989 při oslavách 200. výročí útoku na Bastillu byla otevřena Grande Arche v La Défense[96] a Opéra Bastille na Place de la Bastille.[97] Otevření nového sídla Francouzské národní knihovny 17. prosince 1996 se F. Mitterrand již nedožil.[98] Sídlo však nese jeho jméno.

22. května 1995 Jean Tiberi (UMP) zvítězil ve volbách jako pařížský starosta.[99] Nahradil Jacquese Chiraca, který abdikoval, neboť byl zvolen prezidentem republiky.

Současnost

Bertrand Delanoë (2005)

Paříž v 21. století

Na počátku 21. století se změnila politická orientace na radnici. 18. března 2001 byl starostou zvolen socialista Bertrand Delanoë. Za jeho působení byl v létě roku 2002 zaveden projekt pařížské pláže, který převzaly i jiné metropole.[100] 5. října 2002 se poprvé uskutečnila kulturní akce „Bílá (Probdělá) noc“, při které jsou pro veřejnost otevřena po celou noc muzea a další kulturní instituce. Hned při prvním ročníku byl starosta napaden útočníkem.[101]

V listopadu 2005 vypukly na předměstí Clichy-sous-Bois pouliční nepokoje, které se rychle rozšířily do celé pařížské aglomerace a do dalších měst v zemi. Série vandalismu, žhářství a násilných střetů s policií vypukla po náhodné smrti dvou mladých lidí.[102]

O něco menší nepokoje proběhly na jaře následujícího roku. V březnu 2006 byla studenty obsazena Sorbonna, která byla následně vyklizena policií a poté uzavřena až do dubna. Během několika dní probíhaly střety mezi policií a studenty.[103]

V červnu 2006 bylo otevřeno Musée du quai Branly, které vystavuje mimoevropské umění. Projekt muzea prosadil tehdejší prezident Jacques Chirac.[104]

Uskutečnilo se i několik změn v hromadné dopravě. Dne 16. prosince 2006 byla po 70ti letech obnovena v Paříži tramvajová trať na jihu města (T3). V následujících letech se tramvajová síť rozšířila na 4 linky a další 4 jsou ve fázi plánování.[105] 15. července 2007 byl zprovozněn systém Vélib’, který umožňuje zapůjčení jízdního kola pro cesty po městě.[106] V roce 2008 byl zahájen provoz říční linky Voguéo.[107] Od roku 2009 nahradila bezdotyková čipová karta Passe Navigo starší časovou jízdenku Carte Orange.[108]

V roce 2008 se konaly komunální volby, ve kterých byl Bertrand Delanoë zvolen pařížským starostou i pro druhé volební období.[109]

Geografie Paříže

Související informace naleznete v článcích Pařížská aglomerace a Pařížská pánev.

Geografická poloha

Růžice kompasu Neuilly-sur-Seine, Levallois-Perret, Clichy Saint-Ouen, Saint-Denis, Aubervilliers Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Les Lilas Růžice kompasu
Saint-Cloud, Suresnes, Puteaux Sever Bagnolet, Montreuil, Saint-Mandé, Vincennes, Fontenay-sous-Bois, Nogent-sur-Marne
Západ   Paříž   Východ
Jih
Vanves, Issy-les-Moulineaux, Boulogne-Billancourt Le Kremlin-Bicêtre, Gentilly, Montrouge, Malakoff Joinville-le-Pont, Saint-Maurice, Charenton-le-Pont, Ivry-sur-Seine
Pařížské podzemí
   Podzemí v Paříži z urbanistického hlediska, tj. vytvořené člověkem existovalo již ve středověku, kdy v okolí města vznikly kamenolomy na sádrovec severně od Seiny (především na kopci Montmartre) a na vápenec na jihu v oblasti dnešního parku Montsouris. Na Place Denfert-Rochereau se nachází vstup do Pařížských katakomb, které vznikly právě z bývalých podzemních lomů. Nejprve se jednalo o jednoduché chodby spojující lomy, které sloužily jako sklady, od 18. století se využívaly jako kostnice ze zrušených pařížských hřbitovů.[110] Katakomby sehrály významnou roli za druhé světové války, kdy sloužily k úkrytu odbojářů. Dnes je jejich část zpřístupněna veřejnosti jako muzeum. Také Pařížská opera má rozsáhlé podzemí, jehož součástí je i nádrž zachycující spodní vodu, která dala vzniknout legendě o Fantomu opery.[111] V moderní době byla ve městě vybudována především rozsáhlá podzemní parkoviště, např. pod Place du Carrousel během modernizace muzea Louvre.
V 19. století začala výstavba Pařížských stok, které mj. popisuje Victor Hugo ve svém románu Bídníci. Jejich celková délka (i mimo hranice města) dnes přesahuje 2400 km. Ukázku je možné navštívit v muzeu Stok poblíž Almského mostu. Podzemní chodby slouží též k uložení různého potrubí s vodou, plynem nebo topením, rozvodů elektřiny, telefonních a optických kabelů.
Rovněž významná část veřejné dopravy byla umístěna do podzemí. Na počátku 20. století zahájilo provoz pařížské metro, které má v současnosti 14 linek (pouze linky 2, 5 a 6 vedou v centru města částečně po povrchu). Nejhlubší stanicí je Abbesses, která leží 36 m pod povrchem.[112] Od 60. let začala výstavba sítě RER ukrytá rovněž v podzemí. Tunelů pro silniční dopravu je v Paříži minimum. Jedná se především o křížení na Maršálských bulvárech, městský okruh pod Boulogneským lesíkem nebo rychlostní silnici Voie Georges-Pompidou, která vede částečně po nábřeží v tunelech. V jednom z nich pod Place de l’Alma zahynula při autonehodě v roce 1997 princezna Diana. Dokonce i vodní kanál Saint-Martin je v úseku mezi Rue du Faubourg-du-Temple a Place de la Bastille od roku 1907 ukrytý v podzemí.[113] Stejně tak byl ve 20. století do podzemí ukryt tok řeky Bièvry.[114]

Paříž se rozkládá v Pařížské pánvi po obou stranách řeky Seiny. Území samotného města je relativně malé, pouhých 105,397 km2 (2 211 297 obyvatel, 2008), což odpovídá zhruba 21 % rozlohy Prahy (496 km2, 1 290 211 obyvatel, 2011), nicméně včetně přilehlých předměstí má rozlohu 2 723 km2 (10 197 687 obyvatel)[115] a celá sídelní aglomerace má rozlohu 14 518 km2, což přesahuje území Středočeského kraje (11 014 km2). Město leží v průměrné nadmořské výšce 65 m. Nejnižším místem je hladina řeky Seiny (zhruba 25 m, kolísá podle stavu vody) u Pont aval, kde opouští město a nejvyšším přirozeným bodem je vrcholek kopce Montmartre (130 m n. m.).

Zajímavostí je, že město rovněž od roku 1864 vlastní území, kde pramení řeka Seina, a které se nachází 231 km od Paříže.[116]

Point zéro na ostrově Cité

Historickým středem Paříže je tzv. point zéro (nultý bod), který se nachází na ostrově Cité na Place du Parvis-Notre-Dame před vchodem do katedrály Notre-Dame. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže.

Pařížský poledník, jehož vyměření v roce 1718 dokončil Giovanni Domenico Cassini a v roce 1806 jej Dominique François Jean Arago upřesnil, prochází středem Pařížské observatoře. Až do roku 1884, kdy se konala mezinárodní konference ve Washingtonu, byl základním poledníkem.[117] Poledník byl v roce 1736 vyznačen dvěma milníky. Jeden se nachází na severu Paříže (tzv. Severní milník) na Montmartru v dnes soukromé zahradě u Moulin de la Galette. Jižní milník byl v roce 1806 přemístěn ze zahrady observatoře do parku Montsouris. U příležitosti dvoustého výročí narození Françoise Araga byl v letech 1989-1994 vytvořen pás z 135 bronzových medailonů zasazených do chodníků, které vyznačují, jak prochází Pařížský poledník Paříží. Jejich autorem je nizozemský umělec Jan Dibbets. Tyto plakety zmiňuje ve svém díle Šifra mistra Leonarda Dan Brown jako tzv. růžovou linii.

Geologie

Pařížská pánev se utvořila před 41 miliónem let, kdy postupně vznikl velký soubor sedimentárních vrstev. Vznikla z jedné ze čtyř hlavních šelfových pánví jurského moře. Při vzniku Alp byla pánev uzavřena, ale zůstala otevřena do Lamanšského průlivu a Atlantického oceánu, což předznamenalo budoucí povodí Loiry a Seiny. Na konci oligocénu již byla pánev kontinentální.[118] Území je charakteristické vápencem a sádrovcem,[119] méně se vyskytují písky a jíly (v 16. obvodu). Studium zdejších fosilních měkkýšů umožnilo Jeanu Baptistovi Lamarckovi formulovat jeho evoluční teorii.

Pařížský reliéf se formoval erozí vrstev z druhohor a paleogénu. Nejsvrchnější vrstva z doby třetihor tvoří nánosy řeky Seiny.

Kopce

Nejvyšším pařížským kopcem je Montmartre (130 m) s dominantou Sacré-Cœur a dále Belleville (128,5 m), Ménilmontant (108 m), Buttes-Chaumont (103 m), Passy (71 m) a Chaillot (67 m) na pravém břehu. Na levém břehu se nacházejí Montparnasse (66 m), Butte aux Cailles (63 m) a Montagne Sainte-Geneviève (61 m).

Okolí Paříže

Paříž je obklopena třemi departementy. Tento tzv. malý prstenec (la petite couronne) tvoří Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Na tomto území se rozkládá 123 samostatných obcí. Rozvoj těchto obcí nastal od konce 19. století a je pro ně charakteristická velmi vysoká hustota obyvatel, která dosahuje téměř 9 000 obyvatel/km2. Navíc má toto území i pro Paříž velký ekonomický význam, zejména obchodní čtvrť La Défense.

Hydrologie Paříže

Pitná voda v Paříži
   Pro obyvatele galo-římské Lutetie byla zdrojem pitné vody řeka Seina, jejíž kvalita však nebyla dobrá, neboť řeka vytvářela bažiny se stojatou vodou, především na pravém břehu. Romanizovaná populace obývající pahorek Sainte-Geneviève proto během 2. a 3. století vystavěla vlastní akvadukt přivádějící čistou vodu z oblasti Rungis a napájející mj. veřejné lázně (východní a Cluny). Během stěhování národů ve 4. století byl akvadukt i lázně zničeny.Za vlády Merovejců a Karlovců se voda opět čerpala ze Seiny. Dalším zdrojem byly prameny z pahorků v Belleville a Pré-Saint-Gervais na pravém břehu, které využívali mniši v opatstvích Saint-Laurent a Saint-Martin-des-Champs a založili u svých klášterů kašny.
Král Filip II. August, když založil pařížskou tržnici, nechal zde vybudovat dvě kašny, napájené vodou z Prés Saint-Gervais, jedna z nich byla fontána Neviňátek. V roce 1605 bylo na pravém břehu Seiny u mostu Pont Neuf postaveno čerpadlo zvané Samaritánka, které bylo v činnosti až do roku 1813. Pumpa vháněla vodu do městských kašen. Obdobně fungovalo v letech 1673-1858 čerpadlo u Pont Notre-Dame. V roce 1623 byl zprovozněn tzv. Medicejský akvadukt, který je v provozu dodnes.
Mnoho nových fontán nechal zřídit i Ludvík XIV. (dodnes fungují Boucheratova fontána a Gaillon), ale počet obyvatel města rostl tak rychle, že na počátku 18. století byl pitné vody ve městě nedostatek. Pierre-Paul Riquet, který projektoval Canal du Midi, již v 17. století navrhl výstavbu kanálu z řeky Ourcq až na úroveň dnešního Place de la Nation. Jeho smrt v roce 1680 a diskreditace jeho ochránce ministra Colberta přerušily celý projekt, který byl navíc velmi nákladný.
Matematik Antoine Deparcieux navrhl v roce 1762 projekt k přivedení vody z řeky Yvette. Král Ludvík XV. sice plány schválil, ale projekt nebyl nikdy realizován. V roce 1782 vznikl návrh odvést vodu z řeky Bièvry, která do Seiny přiváděla vodu silně znečištěnou při zpracovávání kůží. Ludvík XVI. projekt podpořil, práce byly zahájeny v roce 1788, ale byly záhy přerušeny tlakem silných cechů koželuhů, jirchářů a barvířů, kteří využívali (a znečišťovali) řeku a obávali se ohrožení svých živností.
V roce 1806 nařídil Napoleon Bonaparte vybudovat ve městě 15 fontán. Tak vznikly např. fontány Feláhova, Censier, Lédina, Martova, Palmová nebo svatého Eustacha. Napoleon rovněž v roce 1802 rozhodl o výstavbě kanálu Ourcq. Voda z tohoto kanálu byla do kašen rozvedena již v roce 1809, kanál sám byl dokončen až v roce 1825.
Významně se rovněž pitnou vodu v Paříži zasloužil anglický filantrop Richard Wallace, který od roku 1872 financoval výstavbu tzv. Wallaceových fontán.
V současnosti spravuje pařížskou vodovodní síť městská společnost Eau de Paris. Největší zásobárnou pitné vody je nádrž Montsouris o objemu 202 000 m3.[120] Voda je přiváděna z oblasti Évry a Orly.[120]

Vodní toky

Související informace naleznete v článcích Seina v Paříži, Bièvre a Pařížské vodní kanály.

Seina významně ovlivňuje život města už od jeho vzniku, kdy hrála významnou úlohu při dopravě zboží do a z Paříže. V 19. století vznikla síť vodních kanálů, které Seinu propojily s řekou Ourcq. Dnes je význam řeky pro ekonomiku města nižší než v minulosti. Přesto patří společnost Ports de Paris (Pařížské přístavy) k významným pařížským podnikům.

Letecký pohled na Seinu

Řeka rozděluje město na dvě nestejné části. Větší severní, zvanou pravý břeh a menší jižní, zvanou levý břeh. Její délka na území města Paříže činí téměř 13 km s hloubkou mezi 3,40 a 5,70 m. Její šířka se pohybuje od 30 m (u Quai de Montebello) do 200 metrů (u mostu Mirabeau). Od roku 2008 na Seině existuje v rámci městské hromadné dopravy říční linka Voguéo. Turistické lodě provozují společnosti Bateau-mouche a Vedettes de Paris. Loď na vlnách se dostala i do městského znaku.

V Paříži se do Seiny vlévají dva menší toky. Bièvre je řeka pramenící u města Guyancourt a v Paříži se na levém břehu podzemním kanálem vlévá do Seiny. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na jejích březích stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Z řeky se před jejím vstupem do Paříže od 17. století odváděla voda do nádrží, ve kterých se v zimě získával led pro pařížské ledárny.

Obdobný osud postihl říčku Grange Batelière na pravém břehu. Vytváří se z potoků na návrší Ménilmontant, v 19. století byla jako odpadní strouha svedena do systému pařížských stok.

Vincenneským lesíkem protéká uměle vytvořený potok Gravelle, který propojuje tamní jezera. Voda je pro potřeby potoka čerpána z řeky Marny. Obdobně protékají Boulogneským lesíkem tři potoky Armenonville, Longchamp a Sablons.

Město Paříž je rovněž vlastníkem sítě vodních průplavů o celkové délce 130 km, které spojují řeky Seinu a Ourcq. Přímo v Paříži se nacházejí Bassin de l’Arsenal, Canal Saint-Martin, Bassin de la Villette a za hranice města směřují Canal de l’Ourcq a Canal Saint-Denis. Zahrnují řadu technických děl jako jsou mosty, plavební komory nebo čerpadla. Síť vznikla na základě vyhlášky z 19. května 1802 vydané Napoleonem kvůli zásobování Paříže pitnou vodou a usnadnění přepravy zboží a osob. V současnosti slouží už pouze pro lodní dopravu. Kromě nich je v Paříži i malý kanál Darse du fond de Rouvray.

Vodní nádrže

Největší volní plochy v Paříži jsou antropogenní jezera ve Vincenneském a Boulogneském lesíku na okraji města. Ve Vincennes to jsou jezera z poloviny 19. století Saint-Mandé (40 ha), Daumesnil (12 ha), Minimes (6 ha) a Gravelle (1 ha). Několik jezer bylo vytvořeno ve stejné době i v druhém lesíku. Největší z nich jsou Lac inférieur (Dolní jezero) (11 ha)[121] a Lac supérieur (Horní jezero) (3 ha).[122]

Mimo to je v Paříži pět rezervoárů pitné vody. Největší z nich je nádrž Montsouris ve 14. obvodu z let 1858-1874, která zásobuje 20 % pařížské populace. Nejstarším dochovaným rezervoárem je nádrž u nemocnice sv. Ludvíka ze 17. století.

Ostrovy

Ostrov Cité byl osídlen již ve starověku keltským kmenem Parisiů a je nejstarší částí města. V současnosti jsou v Paříži na Seině už jen dva přirozené ostrovy – Cité a ostrov sv. Ludvíka. Třetí ostrov Cygnes je ve skutečnosti přehradní hrází vytvořenou roku 1825 při stavbě mostu Grenelle.

Ostrov sv. Ludvíka (Quai d’Orléans)

Ostrov Cité získal svou dnešní rozlohu na počátku 17. století při stavbě mostu Pont Neuf, když k němu byly připojeny menší ostrovy Juifs a Gourdaine. Na jejich místě se dnes rozkládá Square du Vert-Galant a Place Dauphine.

Ostrov sv. Ludvíka se původně jmenoval Notre-Dame a ve 14. století byl rozdělen kanálem. Část proti proudu se nazývala île aux Vaches a ostrov po proudu si podržel svůj název Notre-Dame. V 17. století byly ostrovy opět spojeny a byla zde vybudována rezidenční čtvrť. Svůj dnešní název získal v roce 1725. Během Francouzské revoluce byl přejmenován na ostrov Bratrství.

Další ostrov Louviers se nacházel mezi dnešním Boulevardem Morland a Quai Henri-IV a v roce 1843 byl připojen k pravému břehu. Ostrov Maquerelle ležel mezi Rue de l’Université a dnešní Seinou a byl připojen k pravému břehu během Prvního císařství. Nedaleko se nacházel rovněž ostrov Merdeuse.

Původní ostrov Cygnes (Labutí ostrov) byl v roce 1773 spojen s Champ-de-Mars na levém břehu. Dnes toto jméno nese umělý ostrov, na kterém se nachází kopie sochy Svobody.

Pont Neuf a ostrov Cité

Další umělé ostrovy se nacházejí na jezerech v parcích – Belvédère v parku Buttes-Chaumont, Bercy a Reuilly ve Vincenneském lesíku.

Hydrogeologie

Hydrogeologie je značně ovlivněna urbanizací. Podzemní toky Bièvra a Grange Batelière tvoří malé přítoky Seiny. Bièvra na levém a Grange Batelière na pravém břehu byly postupně z hygienických důvodů zakryty. Ve čtvrtích Grenelle, Auteuil a Butte aux Cailles již od 19. století fungují artéské studny. První kašnou napájenou tímto způsobem byla v roce 1841 fontána Puits de Grenelle.

Mosty

Passerelle Simone-de-Beauvoir

V Paříži se přes Seinu klene 37 mostů, z nichž čtyři jsou určeny výhradně pro pěší (Pont des Arts, Passerelle Debilly, Passerelle Simone-de-Beauvoir a Passerelle Léopold-Sédar-Senghor) a dva jsou železniční (Viaduc d’Austerlitz pro linku 5 metra a Pont Rouelle pro linku RER C).[123] Nejstarším dochovaným mostem je Pont Neuf (Nový most), který v roce 1607 dokončil král Jindřich IV. Jednalo se o první kamenný most ve městě (předchozí byly dřevěné). Prozatím jako poslední byla přes Seinu vystavěna v letech 1997-1999 lávka, která od roku 2006 nese jméno básníka a senegalského prezidenta Léopolda Sédara Senghora.

Další mosty a lávky vedou přes vodní kanály. Zajímavostí je Flanderský most z roku 1885, který je zvedací.

Nábřeží

Podrobnější informace naleznete v článku Nábřeží Seiny v Paříži.

První nábřeží vznikla na počátku 16. století. Nejstarší je Quai des Grands-Augustins na levém břehu naproti ostrovu Cité. V roce 1753 vzniklo Náměstí Ludvíka XV. (dnešní Place de la Concorde) a souběžně s ním i nábřeží na obou stranách řeky.

Nábřeží Seiny v Paříži je od roku 1991 zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO jako významný architektonický celek. Jedná se o nábřeží na obou březích řeky Seiny, jehož součástí jsou nejvýznamnější pařížské pamětihodnosti jako Eiffelova věž, Musée d’Orsay, Louvre nebo katedrála Notre-Dame, ale také historické mosty, které spojují oba břehy. Světové dědictví zahrnuje pouze nábřeží a stavby, které zde byly postaveny. Oblast začíná na obou stranách u Pont de Sully a končí u Pont d’Iéna na pravém břehu a u Pont de Bir-Hakeim na levém břehu. Rozkládá se na ploše 365 ha včetně ostrovů Cité a sv. Ludvíka.

Fontány

Wallaceova fontána na Place Saint-Sulpice

Fontány vznikaly ve městě pro potřebu zásobování obyvatel pitnou vodou již ve středověku (viz rámeček). Nejstarší dochovanou kašnou je renesanční fontána Neviňátek z let 1547-1549 poblíž Forum des Halles. V Paříži jsou rovněž kašny barokní (Boucheratova, Čtyř ročních období, Medicejská) a klasicistní (Charonne, Haudriettes, Petite-Halle), novoklasicistní (Marché-aux-Carmes, Martova, Mírová), novogotické (Panny Marie) a novorenesanční (Saint-Sulpice), secesní (Miroir d’eau, la Seine et ses affluents), z 20. století (Canyoneaustrate, Embâcle, Labyrint, Stravinského) i ryze moderní (La Danse de la fontaine émergente).

Zcela mimořádné postavení má Wallaceova fontána, která se ve městě nachází ve 119 exemplářích čtyř typů, a která se stala jedním ze symbolů Paříže.

Kanalizace

Podrobnější informace naleznete v článku Pařížské stoky.

První pařížské podzemní stoky vznikly již v římské době a jejich pozůstatky byly nalezeny pod úrovní dnešního bulváru Saint-Michel. Ve středověku byly stoky dlouho otevřené pod širým nebem. První kanalizační stoku z klenutého zdiva pod ulicí Rue Montmartre nechal v roce 1374 vybudovat pařížský prévôt Hugues Aubriot. Kanály se pozvolna rozrůstaly, ale až velká epidemie moru a cholery v roce 1832 donutila město v této oblasti přijmout rozsáhlá opatření.

Inženýr Eugène Belgrand pod vedením prefekta Haussmanna zahájil v roce 1854 rozsáhlou výstavbu kanalizačních tunelů, které odváděly odpadní vodu až dále po proudu za město, kde ji teprve vypouštěly do řeky poblíž města Asnières-sur-Seine. Znečištění Seiny tak stále pokračovalo, jen se posunulo až dále za Paříž. Podzemní kanály proto byly prodlouženy až do města Achères, kde byla v roce 1930 zprovozněna čistírna odpadních vod.

Podzemní kanalizační síť odvádí denně 2,5-3 milióny m3 odpadních vod a dešťových srážek do čtyř čistíren, odkud je voda vypouštěna do Seiny nebo Marny. Síť má v současnosti přes 2400 km štol. Malá část stok je zpřístupněna i veřejnosti jako muzeum.

Podnebí Paříže

Teplotní rekordy (°C)[124]
Měsíc Minimum (rok) Maximum (rok)
Leden -14,6 (1940) 16,1 (1999)
Únor -14,7 (1956) 21,4 (1960)
Březen -9,1 (1890) 25,7 (1955)
Duben -3,5 (1879) 30,2 (1949)
Květen -0,1 (1874) 34,8 (1944)
Červen 3,1 (1881) 37,6 (1947)
Červenec 6,0 (1907) 40,4 (1947)
Srpen 6,3 (1881) 39,5 (2003)
Září 1,8 (1889) 36,2 (1895)
Říjen -3,1 (1890) 28,4 (1921)
Listopad -14,0 (1890) 21,0 (1899)
Prosinec -23,9 (1879) 17,1 (1989)
Podrobnější informace naleznete v článku Podnebí Paříže.

Paříž leží v mírném podnebném pásu a je ovlivněna oceánickým podnebím, což znamená, že jsou zde relativně chladná léta (18 ° C v průměru) a mírné zimy (průměr 6 ° C).[124] Častý je déšť ve všech ročních obdobích a měnící se počasí. Urbanistický vývoj způsobuje zvýšení teploty a pokles počtu dnů s mlhou.

Podzim ve Vincenneském lesíku

Paříž má v průměru asi 1630 slunečních hodin za rok (francouzský průměr činí 1973 hodiny). Dešťové srážky činí v průměru 641 mm za rok a v jednotlivých měsících jsou velmi vyrovnané. V průměru je 111 deštivých dnů v roce, ale deště nejsou prudké. Sníh je v Paříži vzácný (padá průměrně jen 15 dní v roce) a zřídkakdy vydrží v centru města déle než jeden den. Teplota překročí 25° C v průměru 43 dny v roce a devětkrát ročně přesáhne 30° C. Vítr je obecně mírný (zhruba 50 dnů s nárazy přesahujícími 50 km/h), vane převážně západním a jihozápadním směrem.[124] Dne 26. prosince 1999 během vichřice, která postihla Evropu, byly na meteorologické stanici v parku Montsouris zaznamenány poryvy větru až 169 km/h a na vrcholku Eiffelovy věže překročily dokonce 220 km/h, což je absolutní rekord okamžité rychlosti od zahájení meteorologických měření v roce 1873.

Životní prostředí v Paříži

Podrobnější informace naleznete v článku Životní prostředí v Paříži.

Životní prostředí v Paříži je ovlivněno vysokou koncentrací obyvatel ve městě. Město má malý podíl veřejné zeleně, neboť činí jen 5,8 m2 zeleně na jednoho obyvatele. V případě započtení Boulogneského a Vincenneského lesíka je poměr 14,5 m2. Obec v rámci městského plánování zavedla pojem „koeficient biotopu“, kdy stavitel musí při každé stavbě vyčlenit část pozemku na zelenou plochu přiléhající ke stavbě.

Balon v parku André Citroëna mění barvu podle znečištění ovzduší

Znečištění ovzduší v Paříži a regionu Île-de-France monitoruje od 1979 společnost Airparif. Znečištění souvisí především s dopravou, neboť průmyslových podniků je již málo a nacházejí se především na okraji Paříže. I když oceánické klima obecně vede k rozptylu znečišťujících látek, při anticyklonálním počasí se škodliviny hromadí a zvyšuje se hladina oxidů dusíku a pevných částic. Letní podmínky (vysoké teploty a sluneční svit) podporují zvýšenou koncentraci ozonu.

Dalším problémem je vysoká hladina hluku. Politika pařížské radnice sice směřuje k omezení užívání automobilů, to ale na druhé straně vede k nárůstu provozu motorek.

Voda distribuovaná v Paříži pochází z 50 % z podzemních vod a z 50 % z upravených vod Seiny a Marny. Odpadní a dešťová voda je smíšená a míří do čistírny odpadních vod v Achères.

Demografie Paříže

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Paříže.

Podle INSEE tvořila populace města Paříže k 1. lednu 2008 celkem 2 211 297 obyvatel[125] (k 1. lednu 2007 to bylo 2 193 030 obyvatel[126]), což ji řadí na páté místo v Evropské unii. Vzhledem k relativně malému území města (pouhých 10 540 ha), činila hustota zalidnění 20 980 obyvatel na km2 (v roce 2007 20 870), což je jedna z nejvyšších v Evropě.

Pařížané v ulici Rue Marx-Dormoy

V roce 2007 zahrnovala pařížská aglomerace (podle definice INSEE) 396 obcí s celkovým počtem 10 197 678 obyvatel.[127] Tzv. metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města zahrnovalo 1. lednu 2008 11 899 544 obyvatel,[128] což z ní činí 20. největší metropolitní oblast na světě a třetí v Evropě.

Městská populace je relativně mladá: v roce 2008 činil podle INSEE podíl obyvatel ve věku do 35 let 46 %,[129] přičemž celorepublikový průměr je 41,85 %.[130]

Mrakodrapy Front-de-Seine ze 70. let ve čtvrti Beaugrenelle

Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je naprosto odvislá od předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži výrazně klesal od 50.-60. let 20. století a tento pokles se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 vzrostl počet obyvatel o 86 000.

Hlavním důvodem je změna v poměru mezi přirozeným přírůstkem (rozdíl mezi porodností a úmrtností) a migrací (rozdíl přistěhovanými a odstěhovanými). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968-1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (počet vystěhovaných z Paříže byl velmi vysoký). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak tvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť se zvyšuje počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje úmrtnost. Naopak se snižuje migrační deficit. (-0,3 % v období 1999-2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990-1999, -0,6 % v letech 1982-1999, -1,1 % v letech 1975-1982 a -2,1 % v období 1968-1975).[131] Statisticky se tak populace v Paříži mírně zvyšuje a mládne.

Od počátku 60. let do 90. let se rovněž snižoval počet bytů. Od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 bylo v Paříži 1 095 090 bytů, 1999 1 110 912 bytů, 2008 1 148 145 bytů.[132] Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě.

Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry, které mají více dětí, stěhují na předměstí, jde je bydlení příjemnější a levnější. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje.[133]

 

Vývoj počtu obyvatel mezi lety 1801 a 2004
1801 1851 1901 1954 2004
546 000 1 053 000 2 714 000 2 850 000 2 143 000

V Paříži žije oproti zbytku země nadprůměrný počet studentů, mladých pracujících a dále starších osob, takže rodiny nejsou dostatečně zastoupeny. V roce 2008 zde na 1 148 720 domácností připadalo 501 836 rodin, které tvořilo 1 433 376 lidí (68 % pařížské populace), takže 51,4 % domácností tvořila jedna osoba (tj. 590 122 lidí), což je asi 28 % všech Pařížanů.[134] 43 % pařížských rodin se skládá z bezdětného páru do 25 let (433 000 lidí), 39,3 % rodin a párů má alespoň jedno dítě a 17,6 % rodin jsou samoživitelé (francouzský průměr je 13,5 %).[135] V roce 2008 bylo 70,2 % párů v Paříži (tj. 27,5 % z celkového počtu obyvatel Paříže) sezdaných (oproti 76,9 % párů ve Francii) a 21,5 % párů tvoří svobodní.[136] Pařížská populace je rovněž postižena vysokou rozvodovostí, v letech 2006-2008 připadalo 20,5 rozvodu na 1000 sňatků, což je nejvíce z francouzských departementů.[137] V Paříži je zároveň uzavřena většina registrovaných partnerství ve Francii.

Průměrná plodnost činila v roce 2008 v Paříži 1,57 dítěte na jednu ženu, což je pod regionálním (2,01) i celostátním (2,0) průměrem.[138] Počet dětí na jednu domácnost je rovněž nízký: 43 % rodin nemá žádné potomky mladší 25 let a téměř 25 % má jen jedno dítě. Jen 8,9 % rodin má tři nebo více dětí, což je méně než regionální (11,8 %) i celostátní (9,6 %) průměr, především kvůli malému množství bydlení a vysokým cenám nemovitostí.

Sociologie města

Výše příjmů v Paříži a okolí:
červená: >21 000 €/rok
žlutá: <16 000 €/rok

Trvalý růst cen nemovitostí je příčinou postupného úbytku nízkopříjmových skupin a střední třídy na úkor bohatších vrstev. Tato gentrifikace je obdobná jako v jiných velkých městech, např. Londýně nebo New Yorku, hodně se projevuje např. v 10. obvodu nebo na předměstích Montreuil a Saint-Denis. V roce 2006 vykazovalo 73 362 pařížských domácností majetek v průměrné výši 1 961 667 €, nejvíce jich bylo v 16. obvodu.[139] S 27 400 € průměrného příjmu na domácnost v roce 2001 jsou zdejší domácnosti nejbohatší ve Francii. Také okolní čtyři departementy Hauts-de-Seine, Yvelines, Essonne a Val-de-Marne jsou na vysokých příčkách. Tento fakt je daný koncentrací vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokými příjmy v regionu Île-de-France.

Přesto nelze Paříž označit za „město bohatých“, kde je vysoký podíl movitých lidí, neboť zdejší struktura obyvatel je velmi smíšená. Podle indexu parity kupní síly jsou skutečné příjmy Pařížanů výrazně nižší oproti nominálním: životní náklady (především nájemné) jsou zvláště vysoké a některé druhy potravin jsou v Paříži dražší než ve zbytku Francie. Průměrný příjem skrývá rozdíly, kdy několik málo velmi vysokých příjmů může zastínit větší počet velmi nízkých příjmů. V případě Paříže 10 % nejvyšších příjmů představuje 50 961 € ročně.[140]

Stanové městečko bezdomovců na břehu kanálu Saint-Martin

Sociální rozdíly se tradičně vyskytují mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatí) a obyvateli východních obvodů. Průměrný příjem v 7. obvodu byl v roce 31 521 € na domácnost, tedy více než dvojnásobek oproti 19. obvodu, kde tvořil 13 759 €. 6., 7., 8. a 16. obvod patří mezi nejbohatší v regionu, zatímco 10., 18., 19. a 20. obvod mají nejnižší průměrný příjem v Île-de-France.[140] Rozdíl mezi příjmy desetiny nejbohatších a desetiny nejchudších je ve 12. obvodu, kde tvoří poměr 6,7 oproti 2. obvodu, kde je první skupina 13x bohatší než skupina nejchudších, takže Paříž je departementem s největšími sociálními rozdíly.[140]

S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálních ghett v některých čtvrtích jako např. ve čtvrti Rochechouart. Sociální složení okrajových obvodů odpovídá složení sousedících předměstí. Zatímco západní 16. obvod leží v sousedství bohatých předměstí Boulogne-Billancourt, Neuilly-sur-Seine nebo Levallois-Perret, severní a severovýchodní obvody (18. 19. a 20.) leží v sousedství chudších předměstí. V těchto třech obchodech žije 40 % chudých v Paříži. V některých zdejších čtvrtích, jako např. Goutte d’Or se spojují mnohé sociální problémy: nízké vzdělání, nezaměstnanost nebo špatný zdravotní stav obyvatel. Rovněž 32,6 % pařížských rodin cizinců pocházejících mimo území Evropské unie žije pod hranicí chudoby, zatímco u obyvatel francouzského původu je to pouze 9,7 %.[141]

Některé čtvrti jsou charakteristické vznikem specifických komunitních skupin jako např. Marais, kde se koncentruje velká gay komunita a rovněž společenství aškenázských židů, kteří žijí v okolí ulice Rue des Rosiers již od 13. století. Ve 13. obvodu zase vznikla velká asijská čtvrť.

Imigranti

McDonald’s v asijské čtvrti

Při sčítání lidu se ve Francii nezjišťuje etnický původ obyvatelstva nebo náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi. Z těchto údajů vyplývá, že Paříž je jedna z nejvíce multikulturních oblastí v Evropě. Při sčítání lidu v roce 1999 bylo z celkového počtu obyvatel ve městě 19,4 % narozených mimo území Francie. Podle tohoto sčítání 4,2 % obyvatel Paříže tvořili nedávní přistěhovalci (do Francie přišli mezi sčítáním z let 1990 a 1999), většinou z Číny a Afriky.[142] Kromě toho zde žije 15 % muslimů.

První velká imigrační vlna do Paříže začala kolem roku 1820 s příchodem německých rolníků, kteří odcházeli kvůli zemědělské krizi.[143] Několik dalších migračních vln pak následovalo nepřetržitě až do současnosti: Italové, Češi a Slováci[144] a dále židé ze střední a východní Evropy [145] během 19. století, Rusové po Říjnové revoluci v roce 1917, obyvatelé francouzských kolonií během první světové války, Poláci mezi světovými válkami, Španělé, Italové, Portugalci a obyvatelé severní Afriky od 50. do 70. let 20. století, sefardští židé po získání nezávislosti zemí severní Afriky a také Asiati.[146] Významnou skupinu imigrantů tvořili rovněž Američané.[147]

Usídlení přistěhovalců ve městě je závislé na pocitu sounáležitosti. Proto se v 18. a 19. obvodu soustřeďuje velká část přistěhovalců ze subsaharské Afriky, zejména ve čtvrti Château-Rouge, zatímco v Belleville žijí silné komunity ze severní Afriky a z Číny. Rovněž ve 13. obvodu vznikla asijská čtvrť přistěhovalců z Kambodže, Laosu, Thajska nebo Číny.[148]

Náboženství v Paříži

Související informace naleznete v článku Seznam náboženských a církevních staveb v Paříži.

Bazilika sv. Jany z Arku a kostel Saint-Denys de la Chapelle

Katolictví

Arcidiecéze pařížská je jednou z 23 arcibiskupství ve Francii. Historie zdejšího biskupství sahá až do 3. století. Na arcibiskupství bylo povýšeno 20. října 1622 (do té doby spadalo pod arcibiskupství v Sens). katedrálním kostelem je Notre-Dame. Současným představitelem je kardinál André Vingt-Trois, který zastává funkci od roku 2005. V tomto roce působilo ve městě 106 katolických farností a 24 cizích misií, celkem 730 kněžích, 2500 řeholníků zhruba 220 náboženských řádů (140 ženských a asi 80 mužských). Pro německy hovořící katolíky je určen kostel sv. Alberta Velikého. Dále je zde několik katolických východních církví ve společenství s Římem: koptská katolická církev, chaldejská katolická církev, melchitská řeckokatolická církev, maronitská katolická církev, rumunská řeckokatolická církev, ruská řeckokatolická církev, syrská katolická církev a arménská katolická církev (katedrála Sainte-Croix-des-Arméniens je centrem Pařížské eparchie sv. Kříže). Z východních církví stojících mimo katolictví působí v Paříži arménská apoštolská církev (katedrála Saint-Jean-Baptiste).

K významným poutním místům patří bazilika Sacré-Cœur na Montmartru,[149] kde od roku 1885 probíhá stálá eucharistická adorace a kaple Notre-Dame-de-la-Médaille-miraculeuse, kde v roce 1830 došlo k opakovanému zjevení Panny Marie.[150] Paříž je rovněž výchozím bodem jedné ze Svatojakubských poutních cest, která tradičně začíná u bývalého kostela sv. Jakuba ve 4. obvodu.

Oratoire du Louvre (Francouzská reformovaná církev)

Protestantství
  • Evangelikalismus: v Paříži je etablováno 72 protestantských evangelikálních kostelů různých směrů.[151]
  • Francouzská reformovaná církev (kalvinisté) má ve městě 15 farností.[152]
  • Francouzská evangelická luteránská církev provozuje v Paříži deset farností.[153]
  • Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni) má dvě farnosti v ulici Rue Saint-Merri ve 4. obvodu a v Rue de Romainville v 19. obvodu.[154]
  • Z dalších církví se zde nachází např. Německý evangelický kostel, Skotský kostel, Dánský kostel nebo Švédský kostel, dále Americká katedrála a Americký kostel Episkopální církve Spojených států amerických.
Pravoslaví

Ruští imigranti si postavili katedrálu Saint-Alexandre-Nevsky v roce 1861. Rumunská pravoslavná církev provozuje gotický chrám archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela a pro řeckou pravoslavnou církev je určena katedrála svatého Štěpána. Srbská pravoslavná církev využívá chrám svatého Sávy.

Synagoga Montmartre

Judaismus

Ve městě se nachází 87 synagog a komunitních center.[155] Tradiční židovskou čtvrtí je Marais, kde se nachází nejstarší Synagoga Nazareth a spolu s ní i secesní Synagoga Pavée, Synagoga Tournelles nebo Synagoga Charlese Lichého. Velká synagoga v ulici Rue de la Victoire (9. obvod) je s kapacitou 1800 osob největší synagogou ve Francii.

Islám

Velká mešita je nejstarší francouzskou mešitou. Byla otevřena v roce 1926 v 5. obvodu a slouží jako mateřská mešita francouzských mešit.[156] Kromě toho je ve městě 75 mešit nebo islámských modliteben.[157]

Slavnost boha Ganéši v Paříži (srpen 2011)

Další církve
  • Buddhistická pagoda Vincennes se nachází ve Vincenneském lesíku na břehu jezera Daumesnil, v bývalém pavilonu mezinárodní koloniální výstavy z roku 1931.[158] Další dvě svatyně se nacházejí v asijské čtvrti ve 13. obvodu.
  • Hinduisté mají jediný chrám zasvěcený Ganéšovi a otevřený v roce 1985, který se nachází v ulici Rue Pajol v 18. obvodu.[159]
  • Scientologové sídlí v Celebrity Center v ulici Rue Legendre.[160]
  • Svědkové Jehovovi mají ve městě sedm sálů království.[161]
  • Pozitivistická církev založila svůj Temple de l’Humanité (Chrám humanity) ve čtvrti Marais.[162]

Politika a správa města

Historický vývoj

Související informace naleznete v článcích Prévôt de Paris, Prévôt des marchands, Pařížská komuna (Velká francouzská revoluce) a Hôtel de ville de Paris.

Ve středověku vznikly v Paříži dva úřady, které existovaly až do období Velké francouzské revoluce – prévôt de Paris (česky představený Paříže) a prévôt des marchands (tj. doslova představený cechu obchodníků) a oba se podílely svým způsobem na správě města.

Prévôt a konšelé (1689)

Prévôt de Paris zhruba odpovídal v historii českých zemích postavení rychtáře. Ve městě zastupoval zájmy francouzského krále. Když bylo Pařížské hrabství za vlády Huga Kapeta připojeno ke královské koruně, ten zde jmenoval správce. Přesné datum není známo, nejstarší písemná zmínka o titulu prévôta je v listině z roku 1060. Pařížský prévôt byl zodpovědný za bezpečnost ve městě a z titulu své funkce byl nejvyšším městským soudcem. Úřad prévôta postupně získal větší množství pravomocí jako zástupce panovníka ve městě. Zasahoval do jednání městské rady, pokud se dotýkala zájmů krále. Dohlížel na správu justice a účastnil se zasedání generálních stavů jako hlavní soudce Paříže. Účastnil se též zasedání královské rady. Potvrzoval výnosy městské rady, byla mu podřízena i šlechta, dohlížel na pořádek a bezpečnost ve městě, tedy na správu zbraní, městské hlídky apod. Sídlil v paláci Grand Châtelet na pravém břehu, který zároveň sloužil i jako vězení. Úřad zanikl za Francouzské revoluce v roce 1792, posledním pařížským prévôtem byl Anne Gabriel Henri Bernard de Boulainvilliers.

Prévôt des marchands naopak odpovídal purkmistrovi v českých městech a vykonával správu jménem obce. Název funkce byl odvozen od pařížského cechu obchodníků. Cech měl právo volit si svého představitele, který prosazoval jejich zájmy. Mocná korporace měla od roku 1170 monopol na dodávky zboží do města po Seině a postupně se prosadila ve správě města. Král Ludvík IX. se rozhodl upravit správu města tak, že se přísežní cechu obchodníků stali radními a jejich vůdce získal titul prévôt des marchands. V roce 1263 cech obchodníků poprvé zvolil představitele pařížské obce, kterým byl Évrard Valenciennes a jako jeho pomocníci byli jmenováni čtyři konšelé. Kompetence prévôta des marchands byla teoreticky omezena jen na dohled nad obchodem se zbožím, ale postupně získával ve městě politický vliv. Byl zodpovědný za zásobování města, veřejné práce, městské daně a měl pravomoc nad říčním obchodem.

Jezdecká socha Étienna Marcela u radnice (jižní fasáda na Quai de l’Hôtel-de-Ville), bronz, 1880

Vrchol moci tohoto úřadu je spojen se jménem Étienna Marcela (1354-1358), který vedl povstání proti králi a donutil dauphina, budoucího krále Karla V. k politickým ústupkům. Po Marcelově porážce byly pravomoci prévôta omezeny a roku 1383 po povstání maillotinů proti nové dani, kterou podporoval i pařížský prévôt, byl úřad na několik let rozpuštěn. V roce 1388 byl úřad obnoven, ale od roku 1412 byl prévôt podřízen králi.

Nicolas-Jean-Baptiste Raguenet: Hôtel de Ville et Place de Grève, 1753, (Musée Carnavalet)

Étienne Marcel rovněž umístil svůj úřad v červenci 1357 do domu s podloubím na náměstí Place de Grève. Od té doby je zde centrum pařížských městských institucí. Budova sloužila i jako městská tržnice. Před tím se městská obec scházela ve 13. století poblíž pevnosti Petit Châtelet na levém břehu v místě dnešní ulice Rue Soufflot a na počátku 14. století se přesunula na Montagne Sainte-Geneviève. Původní středověký dům nahradil v 16. století renesanční palác. Výstavba začala v roce 1533 a byla dokončena až roku 1628. V letech 1836-1850 proběhlo rozšíření budovy, při kterém byla zachována renesanční fasáda. Při bojích za Pařížské komuny radnici v roce 1871 podpálili komunardi. Budova vyhořela i s městským archivem a byla obnovena v letech 1874-1882.

Funkce prévôta byla stále více obsazována královskými úředníky z oblasti práva či financí namísto pařížských měšťanů. Do Velké francouzské revoluce se vedení pařížské radnice skládalo z těchto osob: prévôt des marchands, čtyři konšelé, 36 poradců, 16 zástupců městských čtvrtí (tzv. quartenier).

Jean Sylvain Bailly, první pařížský starosta (1789-1791)

Posledním prévôtem v historii byl Jacques de Flesselles jmenovaný 21. dubna 1789. Když 27. května 1789 zástupci třetího stavu žádali podíl na správě a vedení města, Jacques de Flesselles jejich požadavky odmítl jako nelegální. 25. června 1789 byl návrh opět předložen a pod tlakem veřejnosti přiznal Jacques de Flesselles účast 12 volených zástupců ve správě města. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 13. července 1789 a Jacques de Flesselles byl zvolen jeho prezidentem. Ovšem již následujícího dne 14. července proběhl útok na Bastillu. Vzbouřenci, kteří hledali na radnici zbraně, žádné nenašli a Flessellese obvinili ze spojení s králem. Byl tedy téhož dne před radnicí popraven a jeho hlavu nosil dav po ulicích nabodnutou na kopí. Dosavadní funkce prévôta zanikla a den na to byl zvolen první pařížský starosta Jean Sylvain Bailly. Ten stál v čele tzv. Pařížské komuny, která v letech 1789-1795 představovala nejvyšší správní orgán města.

Od 11. října 1795 bylo město Paříž rozděleno na 12 obvodů, které fungovaly jako samostatné obce s vlastními radnicemi. 17. února 1800 Napoleon Bonaparte však těchto 12 radnic rozpustil a obvody se staly pouhými územně-správními jednotkami. Město mělo opět jednu společnou radnici. V jejím čele stál prefekt, který správu města řídil z Hôtel de ville. Samotná funkce starosty byla zrušena. V čele Pařížské rady zřízené podle zákona o obcích z 5. dubna 1884 stál prezident volený na jeden rok, což byla jen čestná funkce.

Funkce starosty byla v 19. století obnovena dvakrát, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu. Od února do června 1848 během únorové revoluce a podruhé od září 1870 do června 1871 za Pařížské komuny.

Zákon ze dne 16. června 1859 upravil územní rozdělení Paříže tak, že vytvořil 20 městských obvodů, které existují dodnes. V čele každého obvodu stál starosta a dva přidělenci (adjoints) volení na tři roky. Zákon ze 14. dubna 1871 zvýšil počet přidělenců na tři a dobu trvání mandátu časově neomezil.

Vývoj politického zastoupení na radnicích 1983-2008

Městská rada a starosta dnes

Podrobnější informace naleznete v článcích Pařížská radnice, Pařížská rada, Seznam starostů Paříže a Policejní prefektura v Paříži.

Správu města Paříže a departementu Paříže přestavuje Pařížská radnice (fr. Mairie de Paris). Jejím výkonným orgánem je volená Pařížská rada (Conseil de Paris) a v jejím čele stojí pařížský starosta. Jejím sídlem je historická budova radnice Hôtel de ville de Paris.

10. července 1964 vznikl departement Paříž (po zrušení bývalého departementu Seine). Tento zákon dělí Paříž na obec a na departement. Paříž má od té doby Pařížskou radu, která v sobě zahrnuje pravomoci jak zastupitelstva obce (samospráva) tak i generální rady pro departement (státní správa). Paříž je jediné město ve Francii, které v sobě takto spojuje obec i departement.

Radu tvořili volení zástupci každého obvodu a v jejím čele stál prezident, což byla čestná funkce. Francouzská metropole však (na rozdíl od jejích obvodů) stále funkci starosty neměla. V čele města Paříže stál i nadále prefekt, tedy osoba jmenovaná státem, takže rada měla jen omezené pravomoci.

Pracovna pařížského starosty

Teprve zákon ze 31. prosince 1975 obnovil funkci starosty Paříže, který je představitelem města a rovněž předsedá Pařížské radě. Tím je starosta jak představitelem obce, tak zároveň departementu (obdobně jako je hlavní město Praha obcí a zároveň VÚSC a pražský primátor představitelem obce i kraje). Tím jsou pravomoci pařížského starosty mnohem rozsáhlejší, než starostů ostatních francouzských měst.

Zákon vstoupil v platnost v roce 1977. První obecní volby se konaly 25. března téhož roku a starostou se stal Jacques Chirac.

Dne 31. prosince 1982 vyšel tzv. zákon PLM (Paříž-Lyon-Marseille), který těmto třem velkým městům přiznal zvláštní práva v oblasti samosprávy. Na jeho základě je definována současná funkce Pařížské rady. Starosta Paříže, který předsedá radě, tedy zároveň nese povinnosti prezidenta generální rady pro departement Paříž. Pařížská rada má 163 členy.

Paříž zůstala rozdělena do dvaceti obvodů, z nichž každý má radnici s voleným starostou a obvodní radou (conseil d’arrondissement). Obvodní rady spravují místní občanskou vybavenost (kulturní, společenské a sportovní podniky), tvoří druh vnitřní komunální decentralizace a jsou tak prostředníky mezi obyvatelstvem a ústředním orgánem – pařížskou radnicí. Jejich kompetence jsou poradní a jsou omezeny na správu zařízení, jinak jsou pod vlivem Pařížské rady. Radnice obvodů nemají vlastní prostředky ani rozpočet a jejich starostové mají jen omezené pravomoci.

Zasedací sál Pařížské rady

Zákon z 29. prosince 1986 upravil správu a financování města Paříže. Převedl rovněž na starostu Paříže některé pravomoci, které zákon PLM dal původně policejnímu prefektovi: bezpečnost, dohled nad tržnicemi, ochrana veřejného městského majetku. Pařížská rada rovněž dohlíží na působení společností Sociétés d’économie mixte de Paris.

Doposud poslední změnu přinesl zákon z 27. února 2002. Týká se posílení pravomocí obvodních radnic v oblasti investic a přijímání zaměstnanců. Podle tohoto zákona přebírá starosta Paříže rovněž zodpovědnost za místní dopravu a parkování, čímž se výrazně omezily pravomoci Pařížské policejní prefektury.

Na základě tohoto zákona může vzniknout i tzv. rada čtvrtě (conseil de quartier). Tu mohou ustanovit obyvatelé města pro lepší prosazování návrhů týkajících se života v jejich okolí. Tyto rady jsou vždy připojeny k radnici příslušného obvodu. Územní rozsah těchto rad ovšem nemusí nutně odpovídat hranicím administrativních čtvrtí. Proto je Paříž rozdělena do 121 těchto čtvrtí.[163] Počet rad určují jednotlivé radnice obvodů většinou podle volebních obvodů. Fakticky tak množství rad závisí především na velikosti populace v daném obvodu. Takže zatímco 3. obvod má jen 3 rady čtvrtí, 15. obvod jich má deset.

Paříž a předměstí

Na rozdíl od většiny velkých městských aglomerací ve Francii jako Lille nebo Lyon, nebo jiných světových metropolí, neexistuje v pařížské aglomeraci žádný zastřešující orgán pro město Paříž a jeho předměstí, který by koordinoval řešení problémů mezi jednotlivými samostatnými obcemi na hustě osídleném území. Tento nedostatek se projevil především při nepokojích v roce 2005, které se rozšířily na předměstích. Tyto události vyvolaly diskusi o zřízení administrativního celku, tzv. „Velké Paříže“.[164] [165]

Čestné občanství

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam čestných občanů města Paříže.

Pařížská rada od roku 2001 může udělit čestné občanství osobě z kterékoliv země, která se zasloužila o svobodu jednotlivce, lidská práva nebo svobodu tisku. Od roku 2001 získalo toto ocenění 12 osob, např. Ingrid Betancourtová (2002), Aun Schan Su Ťij (2004), dalajláma Tändzin Gjamccho (2008) nebo Džafar Panahí (2011).[166]

Mapa městských obvodů (volební obvody do komunálních voleb)

Volby v Paříži

Obecní volby

Související informace naleznete v článku Seznam starostů pařížských městských obvodů.

Komunální volby se konají podle městských obvodů. Každý obvod volí své obvodní rady, které mají celkem 517 členů. Obvodní rady volí své starosty týden po volbách, obdobně jako v ostatních francouzských obcích. Z každého obvodu se také volí zástupci do pařížské rady, která pak volí starostu Paříže. Volební období je šestileté.

Volba Pařížské rady a starosty

Členové Pařížské rady jsou voleni za každý městský obvod ve všeobecných a přímých volbách. Volba probíhá ve dvou kolech. Počet zástupců jednotlivých obvodů v radě je určen počtem obyvatel obvodu a proto kolísá od 3 do 17 osob za každý obvod.

Při prvním zasedání je tajným hlasováním zvolen starosta, který musí získat absolutní většinu hlasů v prvních dvou kolech nebo relativní většinu ve třetím kole. Tzv. starostovi přidělenci (adjoints), jejichž počet nesmí přesáhnout 48, jsou voleni radou podle stranických kandidátek s absolutní většinou.

Mapa volebních obvodů pro parlamentní volby

Parlamentní volby

Departement Paříž je rozdělen do 21 volebních obvodů pro volby do Národního shromáždění a každý obvod volí jednoho poslance. Hranice těchto volebních obvodů se vždy neshodují s hranicemi městských obvodů, jako je tomu při obecních volbách.

Obvody mají totiž výrazně odlišný počet obyvatel a proto jsou pro spravedlivější zastoupení v parlamentu málo obydlené centrální obvody (1., 2., 3. a 4.) spojeny do jednoho volebního obvodu a naopak lidnaté obvody jsou rozděleny do více volebních obvodů. 15. a 16. obvod jsou rozděleny každý na dva celky a 18. obvod dokonce na tři. V roce 2007 bylo za Paříž zvoleno 11 socialistických poslanců, 2 zelení a 8 za UMP.

Územní organizace města

Související informace naleznete v článcích Čtvrtě Paříže, Bývalé pařížské městské obvody, Revoluční sekce v Paříži, Bývalé obce v Paříži, Pařížské městské obvody a Administrativní čtvrtě Paříže.

Plán města z roku 1575 (sever vlevo)

V raném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavením hradeb Filipem II. Augustem to byly ostrov Cité a tři čtvrti na pravém břehu. Oblast levého břehu byla v držení klášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb za Karla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv. quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod.

V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů do generálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutí Velké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy.

21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv. revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejších městských hradeb z let 1785-1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jeden městský obvod, kterých bylo 12.

V letech 1840-1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže.[167] Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některé bývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řeky Seiny).

Toto rozšíření se dotklo celkem 24 obcí. Čtyři obce byly zahrnuty kompletně a jejich jména převzaly nově vytvořené administrativní městské celky (La Villette – Quartier de la Villette, Belleville – Quartier de Belleville, Vaugirard – 15. obvod Vaugirard a Grenelle – Quartier de Grenelle). Území sedmi obcí, které se nacházely na obou stranách Thiersových městských hradeb bylo rozděleno mezi Paříž (uvnitř hradeb) a sousedící města (vně hradeb): Passy a Auteuil mezi 16. obvod a město Boulogne, Batignolles-Monceaux mezi 17. obvod a město Clichy, Montmartre mezi 18. obvod a město Saint-Ouen, La Chapelle mezi 18. obvod a města Saint-Ouen, Saint-Denis a Aubervilliers, Charonne mezi 20. obvod a města Montreuil a Bagnolet, Bercy mezi 12. obvod a město Charenton-le-Pont. U zbývajících 13 obcí, které se rovněž nacházely na pomezí pařížských hradeb, bylo území uvnitř hradeb odpojeno a zbývající části zůstaly jako samostatné obce tvořící pařížská předměstí. Jedná se o města: Neuilly-sur-Seine, Clichy, Saint-Ouen, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Saint-Mandé, Bagnolet, Ivry-sur-Seine, Gentilly, Montrouge, Vanves, Issy-les-Moulineaux.

Srovnání pařížských obvodů před a po 1860
———- hranice obvodů 1795-1860
———- hranice města po roce 1860

Počínaje 1. lednem 1860 nově vzniklo 20 městských obvodů a 80 administrativních čtvrtí (každý obvod má čtyři čtvrtě) a toto územní rozdělení platí do současnosti.

Od roku 1860 se hranice Paříže a jejích obvodů v podstatě nezměnily. Vnější hranice některých obvodů se upravovaly pouze výjimečně na základě zákona z 19. dubna 1919 o zrušení městských hradeb:[168]

  • 1925 (dekret z 3. dubna 1925) připojení vojenského cvičiště v Issy-les-Moulineaux (15. obvod)
  • 1929 (dekret z 18. dubna 1929) připojení Boulogneský lesík (846 ha, 16. obvod) a Vincenneský lesík (995 ha, 12. obvod)
  • 1930 připojení některých hraničních území z Levallois-Perret, Clichy, Saint-Ouen, Saint-Denis, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Les Lilas, Bagnolet a Montreuil

Paříž dosáhla své současné hranice v roce 1954.[169] Od té doby zahrnuje rozloha města 10 540 ha (oproti 7 802 ha v roce 1860[170] a 3438 ha v roce 1859[170]).

Základní administrativní a územní jednotkou je pařížský obvod (fr. arrondissement de Paris), kterých je 20 a dále se dělí na čtyři administrativní čtvrti (quartier administratif de Paris). V poštovních směrovacích číslech jsou tyto obvody označeny posledním dvojčíslím. Každý obvod i čtvrť má pořadové číslo a název. Jejich názvy jsou odvozeny jednak od jmen připojených bývalých obcí a nebo podle významných architektonických dominant v dané čtvrti (kostely, parky, paláce, nemocnice apod.).

Symboly města Paříže

Znak města užívaný v letech 1811-1814

Znak města užívaný v letech 1848-1853

Paříž používá při vnější prezentaci vlastní historický městský znak a vlajku, nově též logo. Tradičními barvami města jsou modrá a červená. Jejich užití je známo již z roku 1358, kdy Étienne Marcel, tehdejší prévôt des marchands Paříže a jeho stoupenci nosili během povstání proti Karlu V. čapky napůl červené a napůl modré. Heslem města je latinské rčení Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotápí nebo též Pluje, ale nepotopí se), které je obsaženo ve velkém městském znaku. Oficiálním heslem Paříže se stalo vyhláškou pařížského prefekta barona Hausmanna ze dne 24. listopadu 1853.

V symbolické rovině má Paříž rovněž čtyři ochránce mezi světci. Hlavním patronem města, ale i celé Francie je svatý Diviš, mučedník, který žil ve 3. století a stal se prvním pařížským biskupem. Svatá Geneviève (421-512) je uctívána za to, že svými modlitbami odvrátila útok Attily na město a zachránila tak Paříž před vypleněním. Svatý Marcel († asi 436) byl 9. pařížským biskupem, který podle legendy vyhnal z Paříže draka, který žil v hrobu cizoložnice. Svatá Aurea († 666) byla od roku 633 abatyší benediktinského kláštera v Paříži. Dotykem s jejími ostatky a rakví byla ve městě zažehnána epidemie.

Městský znak

Podrobnější informace naleznete v článku Znak města Paříže.

Současný malý znak

Používá se malý znak se znamením na štítu a velký znak, kde je štít doplněn korunou, vojenskými řády, mottem a rostlinnými ratolestmi.

Blasonování malého znaku zní:

V červeném poli stříbrná loď se vzdutou plachtou na vlnách, modrá hlava štítu posázená zlatými liliemi.

Velký znak je doplněn čestnými řády, které město obdrželo. Je to Řád čestné legie (dekret z 9. října 1900,[5] uprostřed), Válečný kříž 1914-1918 (dekret z 28. července 1919,[6] napravo) a Řád osvobození (dekret z 24. března 1945,[7] nalevo). Na štítu spočívá zlatá zděná koruna s pěti viditelnými listy ve tvaru čtyřhranných věží s bránou a cimbuřím. Štít je obklopen na heraldicky pravé straně dubovou ratolestí a zleva vavřínem. Pod štítem se nachází deviza FLUCTUAT NEC MERGITUR.

Loď byla tradičním symbolem mocného a bohatého cechu obchodníků, kteří měli ve středověku největší vliv na složení městské rady a tím i na chod města. Plavidlo se stalo jejich symbolem proto, že své zboží dováželi do města po Seině. Také Latinská deviza města Fluctuat nec mergitur odkazuje na loď ve štítu, ovšem symbolizuje též historické zvraty a revoluce, kterými město muselo projít, a přesto zůstalo nezlomeno.

Městská vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka města Paříže.

Městská vlajka má podobu svislé bikolóry a je tvořena modro-červeně polceným listem. Poměr stran je 1:1. Obě barvy se dostaly během Velké francouzské revoluce i na státní vlajku Francie.

Logo města

Pařížská radnice používá rovněž logo, které tvoří modrý pruh s nápisem MAIRIE DE PARIS (Pařížská radnice) a siluetou lodi.

Urbanismus Paříže

Charakteristika

Boulevard de Magenta

Většina francouzských panovníků již od středověku zanechalo své stopy ve vzhledu města, které ve svých dějinách neprošlo nikdy rozsáhlým zničením, na rozdíl např. od Londýna (Velký požár v roce 1666), Lisabonu (zemětřesení roku 1755) nebo Berlína (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo během staletí zachováno a doplněno v 19. i 20. století během modernizace infrastruktury. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se nacházelo asi deset ostrovů a písčin, z nichž se do dnešních dnů dochovaly jen dva.

Současný vzhled města vychází z velké části z přestavby Paříže, kterou vedl prefekt Haussmann v období Druhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain, Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy ve většině Paříže zmizely labyrinty úzkých ulic a domy postavené v horních patrech ze dřeva nebo z hrázděného zdiva. Tehdy vznikla charakteristická zástavba bulvárů, tj. stejně vysokých domů s novoklasicistní fasádou, francouzskými okny a balkóny v pátém patře lemovanými stromořadím. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, stavba nových budov vyšších než 37 metrů je povolována je ve výjimečných případech, v některých obvodech je tato hranice ještě nižší.

Tour Montparnasse (210 metrů) z roku 1973 je nejvyšší stavbou v Paříži a do roku 2009 i ve Francii.[171] V 70. letech vznikla skupina výškových budov (cca 100 m) ve čtvrti Beaugrenelle na břehu Seiny poblíž Eiffelovy věže a ve 13. obvodu (Operace Italie 13). Dnes mrakodrapy vznikají pouze mimo hranice Paříže v blízkém předměstí, a to zejména ve čtvrti La Défense ve městě Courbevoie.

Noční Paříž z mrakodrapu Tour Montparnasse (210 m)
Noční Paříž z mrakodrapu Tour Montparnasse (210 m)

Pevně stanovené hranice města, přísné stavební podmínky a nedostatek stavebních pozemků vytváří jev zvaný muséification (muzeumifikace), kdy se městská správa snaží uchovat historickou podobu Paříže, což zamezuje vzniku velkých staveb uvnitř města. Tato restrikce je kritizována opozičními politiky.[172] Mnoho pařížských institucí a podniků už bylo přemístěno, nebo plánují přesun na předměstí. Finanční a další instituce (např. ministerstvo dopravy) našly kanceláře v obchodní čtvrti La Défense, hlavní tržnice byla z centra Paříže přeložena v roce 1969 do Rungis,[173] vysoká škola École Polytechnique přesídlila roku 1976 do Palaiseau,[174] největší francouzský sportovní stadión Stade de France byl postaven na předměstí Saint-Denis, na samých hranicích Paříže vzniká nový justiční palác Tour du Palais de Justice, kam se z ostrova Cité přesune Policejní prefektura a Vrchní soud.[175] Francouzský národní archiv buduje svůj nový depozitář na severním předměstí Pierrefitte-sur-Seine, stejně tak má část sbírek uloženou mimo Paříž i Francouzská národní knihovna.

Place des Vosges a Square Louis-XIII

Náměstí

Své fórum měla již římská Lutetia. Nacházelo se na nejvyšším bodě kopce Sainte-Geneviève a rozkládalo se od dnešní Rue Saint-Jacques k Boulevardu Saint-Michel a od Rue Cujas k Rue Malebranche.[176] Středověká náměstí vznikala na křižovatkách cest. Hlavní se nacházela před katedrálou Notre-Dame (Parvis Notre-Dame) a před pozdější radnicí (Place de Grève). Toto sloužilo jako tržiště i místo veřejných poprav.[177] Teprve král Jindřich IV. začal v roce 1605 ve čtvrti Marais s výstavbou renesančního Place Royale[178] jako prvního plánovaného náměstí a krátce po něm i Place Dauphine na ostrově Cité.[179] V období baroka vznikla náměstí Place des Victoires[180] nebo Place Vendôme.[181] Nejrozsáhlejší pařížské náměstí je Place de la Concorde, které vzniklo v 18. století, a má rozlohu 84 000 m2.[182] Náměstí Place de la République a Place de la Bastille jsou častým místem konání různých demonstrací, manifestací a průvodů.

Dalším velmi častým typem náměstí je tzv. square, což je malé, většinou čtvercové náměstí s parkovou úpravou.

Ulice

Schéma hlavních pařížských ulic

Související informace naleznete v článcích Pařížské bulváry a Maršálské bulváry.

Významnými dopravními tepnami jsou zdejší bulváry. Většina jich vznikla na místě bývalých městských hradeb poté, co bylo opevnění zrušeno jako zastaralé. Proto bulváry vytvářejí obloukové trasy. Některé ovšem byly proraženy středem města bez ohledu na polohu bývalých hradeb (např. Boulevard Richard-Lenoir, Boulevard Raspail, Boulevard de Sébastopol, Boulevard de Magenta aj.) Na pravém břehu se v Paříži nacházejí tři řady bulvárů. Velké bulváry (Grands Boulevards) v prostoru středověkých hradeb, dále bulváry postavené na místě hradeb z 18. století (bez konkrétního pojmenování) a nakonec tzv. Maršálské bulváry postavené po zničení tzv. Thiersových hradeb z 19. století.[183] Boulevard périphérique, který rovněž vznikl na místě bývalých hradeb, je klasický městský obchvat a nemá tedy charakter obvyklých bulvárů. Dalším typem významných ulic je avenue (alej, promenáda), z nichž nejznámější je Avenue des Champs-Élysées, která vznikla již v 17. století.[184]

V Paříži bylo v roce 1997 registrováno 6088 veřejných nebo soukromých ulic.[185] Mezních rozměrů dosahují tyto ulice: Avenue Foch je se svými 120 metry nejširší ulicí v Paříži,[186] pro srovnání Avenue de Selves je se 110 metry nejkratší avenue ve městě.[187] Nejdelší ulicí v Paříži je Rue de Vaugirard, která měří 4360 m.[188] Rue des Degrés je naopak nejkratší ulicí, má jen 5,75 m.[189] Oficiálně nejužší ulicí je Rue du Chat-qui-Pêche (minimální šířka 1,80 m),[190] ovšem ulice Sentier des Merisiers měří méně než jeden metr.[191] Nejstrmější ulicí je Rue Gasnier-Guy se sklonem 17 %.[192]

Pasáže

Passage Brady

Související informace naleznete v článku Seznam pasáží v Paříži.

Většina pařížských pasáží se nachází na pravém břehu. Vznikly v první polovině 19. století, aby chránily nakupující před nepříznivým počasím. Ve městě se v polovině 19. století nacházelo až 150 zakrytých pasáží a tento způsob urbanismu se rozšířil i do dalších francouzských měst i do zahraničí. Při přestavbě Paříže během Druhého císařství však většina pasáží zanikla. Dnes jsou některé pasáže pro svou architektonickou hodnotu chráněny jako historické památky, např. Galerie Vivienne[193] nebo Passage des Panoramas.[194]

Parky a zahrady

Související informace naleznete v článku Seznam parků a zahrad v Paříži.

Historické zahrady, které se nacházejí v centru města (Tuilerijské a Lucemburské) jsou původně zahrady královských paláců. Tuilerijské zahrady vznikly v 16. století na pravém břehu řeky Seiny u Tuilerijského paláce, který dnes již neexistuje.[195] Lucemburské zahrady na levém břehu patřily k Lucemburskému paláci, soukromé rezidenci Marie Medicejské založené kolem roku 1625.[196] Botanická zahrada Jardin des plantes, kterou založil Guy de la Brosse, lékař Ludvíka XIII. pro pěstování léčivých rostlin, se v roce 1650 stala první veřejnou zahradou v Paříži.[197]

Mnoho pařížských parků však vzniklo až za Druhého císařství, kdy bylo zakládání zelených ploch významným aspektem při modernizaci města s rychle rostoucí populací. Pod vedením inženýra Jeana Charlese Alphanda a krajinářského architekta Jeana Pierra Barillet-Deschampse vznikly na okrajích města největší parky – Boulogneský[198] a Vincenneský lesík[199] a ve městě parky Montsouris[200] a Buttes-Chaumont,[201] byly upraveny i parky uprostřed náměstí a vysázeny aleje na bulvárech.

Od 80. let 20. století vzniklo několik nových parků rekultivací bývalých průmyslových oblastí. Parc de la Villette navrhl architekt Bernard Tschumi na místě zrušených jatek,[202] Parc de Bercy nahradil sklady s vínem,[203] Parc de Belleville vznikl v prostoru starého kamenolomu,[204] Parc André-Citroën na místě bývalé automobilky[205] apod.

Nejvýznamnější zelené plochy v Paříži vzniklé:
před Druhým císařstvím za Druhého císařství ve 20. a 21. století
Jardin des Tuileries 28 ha Vincenneský lesík 995 ha Parc de la Villette 55 ha
Champ-de-Mars 24,3 ha Boulogneský lesík 846 ha Parc de Bercy 14 ha
Jardin des plantes 23,5 ha Parc des Buttes-Chaumont 24,7 ha Parc André-Citroën 13,9 ha
Jardin du Luxembourg 22,5 ha Parc Montsouris 15,5 ha Parc Georges-Brassens 8,7 ha
Hřbitov Père-Lachaise 44 ha Parc Monceau 8,2 ha Parc de Belleville 4,5 ha
Hřbitov Montparnasse 18,8 ha Jardins d’Éole 4,2 ha
Hřbitov Montmartre 10,5 ha
Pohled na hřbitov Montmartre v zimě
Pohled na hřbitov Montmartre v zimě

Hřbitovy

Související informace naleznete v článku Seznam pařížských hřbitovů.

Pro město Paříž slouží 14 hřbitovů na území města a šest velkých hřbitovů za jeho hranicemi na předměstí. Hlavní pařížské hřbitovy založené v 19. století se nacházely za hranicemi tehdejší Paříže, dnes leží v okrajových částech města. Starší hřbitovy se nacházely u významných pařížských kostelů, největší z nich byl hřbitov Neviňátek.[206] Tato pohřebiště však byla na konci 18. století z hygienických důvodů zrušena a všechny ostatky byly převezeny do starých podzemních lomů pod dnešním Place Denfert-Rochereau. Tak vznikly pařížské katakomby.[207]

Největší hřbitovy jsou Père-Lachaise (43,9 ha), Montparnasse (18,7 ha), Montmartre (10,48 ha) a Batignolles (10,42 ha), na kterých je pohřbeno mnoho významných osobností.[208] Kromě toho existují i soukromé hřbitovy jako Picpus[209] a hřbitov portugalských židů.[210]

Byty

V roce 1999 mělo 58,1 % bytů v Paříži jen jeden nebo dva pokoje.[133] 55,4 % jich bylo postaveno před rokem 1949 oproti pouhým 3,8 % postaveným po roce 1990, 10,3 % pařížských bytů bylo neobsazených, tj. 136 554 prázdných bytů z celkového počtu 1 322 540.[133]

Obytné domy ze 70. let na Boulevardu Masséna

Sociální bydlení tvoří jen něco málo přes 17 % bytů, ale tato průměrná hodnota skrývá značné rozdíly v prostorovém rozložení: prvních deset obvodů v historickém centru města tvoří pouze 6 % sociálního bytů ve městě, zatímco ve 13., 19. a 20. obvodu je soustředěno 47 % všech sociálních bytů, tj. 96 000 bytových jednotek (1999). Při započtení 12., 14., 15. a 18. obvodu tvoří poměr 81 %. Jedná se o okrajovou část Paříže od jihu k severovýchodu.[211]

Podíl sociálních bytů se v roce 2006 pohyboval od 1,2 % v 7. obvodu (357 bytů) až po 34,1 % v 19. obvodu (28 147). V letech 2001-2006 bylo mezi sociální byty zařazeno 23 851 bytů, ale žadatelů o sociální nájemné v roce 2006 tvořilo 88 131 Pařížanů a 21 266 obyvatel mimo Paříž.[141] Přesun nájemníků je nízký z důvodu vysokých cen nemovitostí. Míra této migrace je 10 % za rok ve Francii, 7,5 % v Île-de-France, ale pouze 5 %, v Paříži.[133]

Ve městě je několik organizací, které se snaží najít řešení pro lidi bez domova (Emauzy, Katolická pomoc, Francouzský Červený kříž aj.). Např. Armáda spásy využívá zrušenou stanici metra Saint-Martin.

Paříž je deváté nejdražší město světa co se týče cen luxusních nemovitostí: v roce 2007 byl poměr 12 600 €/m2 oproti 36 800 € v Londýně, který je nejdražší. Dražší jsou luxusní nemovitosti i v Cannes (15 000 €) a Saint-Tropez (14 900 €).[212]

Významné historické čtvrti

Katedrála Notre-Dame na ostrově Cité, pohled z východu

  • Île de la Cité a Île Saint-Louis jsou dnes dva jediné obydlené ostrovy v Paříži. Nejstarší osídlení města je spojeno právě s ostrovem Cité (Městský ostrov), kde vyrostla první galská osada Lutetia, kterou později nahradilo římské město. Také ve středověku zde bylo centrum města, takže se zde nacházejí významné památky jako katedrála Notre-Dame, bývalý královský palác a věznice z doby Francouzské revoluce Conciergerie nebo gotická kaple Sainte Chapelle v areálu dnešního Justičního paláce. Základy antických a středověkých staveb jsou přístupné v podzemní Archeologické kryptě od náměstím Parvis-Notre-Dame před katedrálou. Ostrov sv. Ludvíka (Île St-Louis) byl tvořen dlouho jen bažinatými pastvinami a až v 17. století zde vyrostla obytná čtvrť.
  • Marais je jedna z nejzajímavějších a nejzachovalejších čtvrtí města. Název čtvrti dokumentuje, že zde původně byly bažiny (marais – bažina). Po vysušení mokřin se však stala oblíbenou oblastí, zvláště pak v 17. století, kdy zde vyrostlo velké množství šlechtických a měšťanských paláců. Ve čtvrti rovněž sídlil královský dvůr, který zde měl paláce Saint-Pol a Tournelles, na jehož místě se rozkládá náměstí Place des Vosges. Z mnoha dochovaných paláců stojí za zmínku Hôtel de Sully, Hôtel Carnavalet, Hôtel Salé, Hôtel de Rohan, Hôtel de Sens aj. Na okraji čtvrti také stávala proslulá pevnost a věznice Bastilla. Na nábřeží Seiny se nachází monumentální pařížská radnice (Hôtel de ville de Paris), původně ze 16. století, po zničení v době Pařížské komuny v roce 1871 znovu vystavěná v původní podobě.

Kopec Montmartre se Sacré-Cœur

  • Montmartre je čtvrť spojená s působením umělců. Nachází na návrší nad Paříží. Je charakteristická jak svým nočním životem (zejména v oblasti zvané Pigalle, kde se nachází podnik Moulin Rouge), tak dominantní bazilikou Sacré-Cœur na jejím vrcholku. Na hřbitově Montmartre jsou pohřbeni mj. Heinrich Heine, Edgar Degas, Hector Berlioz či Jacques Offenbach.
  • Tuileries je oblast mezi náměstím Svornosti (Place de la Concorde), Rue de Rivoli, Seinou a Louvrem, kde sídlili francouzští králové. Rozkládá se zde Tuilerijská zahrada. V jejím sousedství byl také královský Tuilerijský palác, který byl zničen v době Pařížské komuny v roce 1871. Z dalších památek je třeba zmínit tzv. Královský palác (Palais Royal).

Eiffelova věž na Champ-de-Mars

  • Beaubourg a Les Halles: Dominantami této části jsou modernistické stavby ze 70. let – obchodní centrum Forum des Halles vybudované na místě centrální pařížské tržnice a avantgardní kulturní Pompidouovo centrum.
  • Opéra: Dominantou čtvrti je Palais Garnier, sídlo Pařížské opery (Opéra national de Paris). Je zde množství velkých obchodních domů (Printemps, Galeries Lafayette) a ředitelství francouzských bank (Crédit Lyonnais). Významnou stavbou je také kostel La Madeleine připomínající antický chrám, který začal v roce 1806 budovat Napoleon Bonaparte na oslavu svých vítězství.
  • Champs-Elysées: Čtvrť je pojmenovaná podle široké třídy Avenue des Champs-Élysées, která spojuje Place de la Concorde s egyptským obeliskem a Vítězný oblouk a je hlavní obchodní ulicí v Paříži. Nacházejí se zde také Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta, či výstavní pavilony Grand Palais a Petit Palais, postavené u příležitosti Světové výstavy v roce 1900. Od nich vede přes řeku Seinu secesní most Alexandra III. (vybudovaný při stejné příležitosti) k Invalidovně.
  • Quartier Latin (Latinská čtvrť) byla tradičním centrem na levém břehu a její historie je spojená s působením Pařížské univerzity. Ostatně její název pochází od latiny, jazyka studentů a profesorů. Zde stojí slavná Sorbonna i další vysoké školy (École normale supérieure, Collège de France aj.), nacházejí se tu i proslulá lycea (např. Lycée Louis-le-Grand nebo Lycée Saint-Louis), takže studentský charakter si uchovala do současnosti. Z významných památek se zde nachází také Pantheon, kde jsou pochovány významné francouzské osobnosti.
  • Invalides: tato čtvrť je proslulá především Eiffelovou věží a monumentálním komplexem Invalidovny, podle níž má svůj název. Nachází se zde také Bourbonský palác, dnes sídlo Národního shromáždění.
  • Saint-Germain-des-Prés bylo kdysi předměstí Paříže, kde byl v 6. století založen klášter Saint-Germain-des-Prés. Po druhé světové válce se čtvrť stala centrem intelektuálského dění, soustředěného kolem zdejších kaváren a barů (Café de Flore, Les Deux Magots). Z významných staveb je nutné zmínit Musée d’Orsay, muzeum výtvarného umění umístěné v budově bývalého nádraží.
  • Luxembourg je klidnější čtvrť kolem Lucemburských zahrad s významnými objekty Lucemburským palácem a kostelem sv. Sulpicia.
  • Montparnasse byl do druhé světové války centrem umělců a literátů, kteří se scházeli v podnicích La Coupole, La Rotonde, Closerie des Lilas nebo Le Dôme. Později prošla čtvrť značným úpadkem, jemuž měla zabránit výstavba administrativního centra s mrakodrapem Tour Montparnasse. Z dalších zajímavostí se zde nachází vstup do pařížských katakomb. Na montparnasském hřbitově byli pochováni mj. Guy de Maupassant, André Citroën, Frédéric Auguste Bartholdi, Charles Baudelaire, Samuel Beckett či Jean-Paul Sartre.

Moderní architektura

[zobrazit]Galerie moderních staveb v Paříži

Tour Montparnasse a nádraží Montparnasse

Související informace naleznete v článcích Italie 13, Front-de-Seine a Paris Rive Gauche.

V Paříži se nacházejí ukázky všech významných evropských architektonických slohů od architektury starověkého Říma z 1. století n. l. po moderní a postmoderní architekturu 20. a 21. století. Nové stavby vznikají na území města i přes omezení kvůli zachování historického vzhledu, o které se stará Komise staré Paříže a občanské sdružení Paris historique. V Paříži od druhé poloviny 20. století vznikly jak samostatné stavby, tak proběhly i komplexní projekty na přestavbu celých čtvrtí. Moderní výstavba vzešla zčásti díky impulsům zvaným Grands projects (Velké projekty) či Grands travaux (Velké činy), které vyhlašovali francouzští prezidenti počínaje Charlesem de Gaullem.

Maison de Radio France z Eiffelovy věže

Z prvních významných budov postavených v poválečných letech to jsou sídlo UNESCO (1955-1958)[213] a Maison de Radio France (1953-1963).[214] V roce 1958 začala výstavba univerzitního kampusu Jussieu, jehož dominantou je mrakodrap Tour Zamansky z roku 1970.[215]

V 60. letech 20. století bylo rozhodnuto renovovat několik oblastí. Ze čtvrti Montparnasse se měla stát obchodní čtvrť levého břehu, čímž by se pozměnila dosavadní tvář této historické lokality. Staré železniční nádraží bylo zbořeno a na jeho místě bylo postaveno nové nádraží Montparnasse a nedaleko od něj obchodní centrum a mrakodrap Tour Montparnasse dokončený v roce 1973 (architekt Roger Saubot).[216] Okolní zástavba zůstala nedotčena.

Druhý projekt se nazýval Italie 13. Zahrnoval oblast 13. obvodu kolem náměstí Place d’Italie a vycházel z návrhů městských urbanistů od počátku 20. století na zlepšení periferních obvodů v Paříži. Renovace tohoto území však neměla probíhat jen jako pouhá oprava stávajících staveb, ale měla být uskutečněna úplná přestavba, která vycházela z Athénské charty koncipované Le Corbusierem, tj. vysoké obytné domy s množstvím prosvětlených bytů a vymezení dopravních funkcí, kdy jsou hlavní silnice odděleny od pěších zón. Tento koncept nejlépe naplnila obytná čtvrť Les Olympiades.[217]

Panoramatický pohled na výškové stavby postavené v rámci projektu Italie 13
Panoramatický pohled na výškové stavby postavené v rámci projektu Italie 13

Projekt Italie 13 měl zpočátku silnou podporu politických představitelů Páté republiky. Pařížská rada jej schválila 13. ledna 1966 a provedení svěřila soukromému sektoru. Bylo vybráno území o rozloze 87 ha, projekt zahrnoval výstavbu 16 400 bytů a 150 000 m2 obchodních prostor a kanceláří a také školy a malé zahrady. Všechny obytné budovy měly mít zhruba stejnou výšku – asi 30 pater.[218]

Mrakodrapy Front-de-Seine

Třetí akcí byla obytná a obchodní čtvrť Beaugrenelle na nábřeží řeky Seiny v 15. obvodu, kde se v 19. století rozkládala průmyslová oblast. V roce 1961 vznikla společnost SEMEA 15 (Société d’économie mixte d’équipement et d’aménagement du 15e arrondissement), která byla pověřena celkovou organizací a přestavbou celé čtvrtě. Stavební práce začaly v roce 1967. S příchodem ekonomické krize se od roku 1976 objevily problémy na trhu s nemovitostmi a na konci 70. let již výstavba byla ukončena. Posledním dokončeným projektem byl mrakodrap Tour Cristal, dokončený po mnoha změnách v projektech v roce 1990.[219] Během 10 let zde vznikla skupina asi 20 mrakodrapů nazývaná Front-de-Seine.

Oproti mrakodrapům postaveným v rámci operace Italie 13 mají zdejší stavby různou formu, tvar a styly, ovšem jejich výška je přibližně stejná (cca 100 m). Na rozdíl od Italie 13, kde převažují obytné domy a čtvrti La Défense, kde jsou převážně kancelářské budovy, je Front-de-Seine koncipována jako smíšená zóna s nájemnými obytnými domy i s kancelářskými budovami.

Centre Georges Pompidou (v pozadí) z Tour Montparnasse

Prezident Georges Pompidou, který zastával úřad v letech 1969-1974, nejenom že podporoval výstavbu z předchozího období, ale sám inicioval v roce 1970 výstavbu Centre Georges Pompidou, které však bylo dokončeno až tři roky po jeho smrti v roce 1977.[220] V roce 1971 začala v samém centru města demolice pařížské tržnice a výstavba obchodního a kulturního centra Forum des Halles s rozsáhlým podzemním nádražím a stanicí metra.[221]

Čtvrť Les Olympiades

V roce 1974 nový prezident Valéry Giscard d’Estaing (v úřadu 1974-1981) zastavil podporu rozsáhlých urbanistických projektů a operace Italie 13 tak byla dokončena oproti původním plánům jen částečně. Výstavba výškových budov, která se v 60. letech jevila jako průlom v urbanismu, nepřinesla 13. obvodu vyšší estetickou úroveň. Uniformní domy ční nad okolní zástavbou mnohem výrazněji než stavby Front-de-Seine. Nicméně čtvrť Les Olympiades si udržela obchody a služby a prostory mezi stavbami nejsou tak vylidněné jako u Front-de-Seine. Vzhledem k těmto zkušenostem bylo ve Francii a v Paříži obzvlášť, od operací tohoto typu upuštěno a urbanistické změny jsou mnohem skromnější.

Valéry Giscard d’Estaing věnoval pozornost jiným projektům. Upřednostňoval renovaci stávajících budov a jejich nové využití. K zásadním dílům patří přeměna opuštěného nádraží Orsay na Musée d’Orsay[222] a založení Cité des sciences et de l’industrie (1980-1986, Adrien Fainsilber) v prostoru bývalých jatek v La Villette.[223] Zde později vznikl i koncertní sál Zénith de Paris (1983-1984, Philippe Chaix a Jean-Paul Morel).[224] Nicméně i on v roce 1980 založil Institut du monde arabe, jehož stavbu realizoval až v letech 1983-1987 francouzský architekt Jean Nouvel.[225]
Všechny tyto projekty však byly dokončeny až za jeho nástupce Françoise Mitterranda (prezidentem 1981-1995). Ten již na své první tiskové konferenci po nástupu do úřadu oznámil záměr rekonstrukce muzea Louvre. Projekt byl bez vypsání architektonické soutěže svěřen americkému architektovi čínského původu I. M. Peiovi. Celá přestavba včetně skleněné pyramidy (otevřená 1989) na nádvoří byla dokončena v roce 1993 u příležitosti 200. výročí založení muzea. Protože v severním křídle paláce Louvre sídlilo ministerstvo financí, byla pro něj v letech 1984-1989 postavena nová budova (architekti Paul Chemetov a Borja Huidobro)[226] ve východní části města, kde ve stejnou dobu vznikal nový park Bercy a víceúčelová sportovní hala Palais omnisports de Paris-Bercy (1981-1984).[227]

Mitterrand se rovněž během svého prvního funkčního období zasadil o vybudování Opery Bastilla (1983-1989, Carlos Ott)[228] na náměstí Place de la Bastille. Premiéra se konala 13. července 1989 v předvečer 200. výročí útoku na Bastillu. Ke stejnému výročí byla postavena i Grande Arche ve čtvrti La Défense (1985-1989, Johan Otto von Spreckelsen).[229]

Paris Rive Gauche

Projekt Paris Rive Gauche realizovaný od 90. let jen několik set metrů od čtvrti Les Olympiades představuje návrat k tradiční městské zástavbě, jen při použití nových stavebních materiálů. Tato nová čtvrť postupně vzniká na levém břehu Seiny ve 13. obvodu od Slavkovského nádraží až po Boulevard périphérique. Jedná se o nejrozsáhlejší urbanistický projekt na území Paříže od operací Italie 13 a Front-de-Seine. Zahrnuje území o rozloze 130 ha. Developerem celé lokality je společnost SEMAPA (Société d’économie mixte d’aménagement de Paris). Na projektu spolupracuje mnoho architektů a krajinářů z Francie i zahraničí, např. Christian de Portzamparc, Norman Foster, Ricardo Bofill, Jean-Michel Wilmotte aj.[230]

Jednalo se o průmyslovou oblast, částečně opuštěnou a zchátralou. Pařížská rada schválila v roce 1991 plán rozvoje území s názvem Seine Rive Gauche (v roce 1996 přejmenovaný na Paris Rive Gauche), který byl posledním velkým projektem bývalého starosty Jacquese Chiraca. První obytné domy byly dokončeny v roce 1996 a ve stejném roce byla otevřena budova Francouzské národní knihovny (architekt Dominique Perrault)[231] a Pont Charles-de-Gaulle.[232] První komerční budovy byly otevřeny v roce 1997. Následovalo zprovoznění linky 14 (1998), zahájení prací v jižní části čtvrtě (2000), první úsek Avenue de France (2001), Collège Thomas-Mann (2002), Cité de la mode et du design (2010)[233] aj. V červenci 2006 byla zprovozněna lávka Simone de Beauvoir spojující Národní knihovnu s parkem Bercy na druhé straně Seiny. Ve stejné době byly otevřeny plovoucí lázně – bazén Josephiny Bakerové na Seině pod Národní knihovnou. Kampus Paris Rive Gauche o rozloze 155 000 m2 pro Univerzitu Paříž VII-Denis Diderot byl otevřen v roce 2007 a jeho dokončení je plánováno na rok 2012.[234]

Kostel Panny Marie z La Saletty

Podzemní nádraží Magenta

Také Jacques Chirac ve funkci prezidenta (1995-2007) pokračoval v tradici nových staveb. Dne 20. června 2006 otevřel Musée du quai Branly (Jean Nouvel) věnované mimoevropskému umění.[235] Kromě toho v 90. letech vznikla řada menších, ale pozoruhodných staveb některé financované i soukromým sektorem jako Fondation Cartier (1994, Jean Nouvel),[236] American Center (1994, Frank Gehry),[237] dnes Muzeum kinematografie, Cité de la musique (1995, Christian de Portzamparc)[238] nebo Dům japonské kultury (1997, Kenneth Armstrong a Masayuki Yamanaka).[239]

Posledními projekty jsou např. Philharmonie de Paris Jeana Nouvela (dokončení 2014)[240] nebo Tour du Palais de Justice s datem dokončení v roce 2015.[241]

Mezi architektonicky cenné dopravní stavby lze počítat mosty přes Seinu Pont Charles-de-Gaulle (1993-1996),[242] Passerelle Léopold-Sédar-Senghor (1997-1999),[243] Passerelle Simone-de-Beauvoir (2005-2006)[244] a několik podzemních železničních stanic, např. nádraží Françoise Mitterranda (2000),[245] Haussmann – Saint-Lazare (1999)[246] či Magenta (1999).[247]

Z náboženských staveb vznikly v Paříži od druhé poloviny 20. století kostely Panny Marie Prostřednice všech milostí (1954),[248] Nanebevzetí Panny Marie v Buttes Chaumont (1968),[249] svaté Jany de Chantal (1962),[250] Panny Marie z La Saletty (1965),[251] svatého Marcela (1966),[252] svaté Kolety v Buttes-Chaumont (1992),[253] Notre-Dame-des-Foyers (1995),[254] svatého Lukáše (1999),[255] Panny Marie Nadějné (1997),[256] Notre-Dame-de-l’Arche-d’Alliance (1998),[257] Panny Marie Moudré (2000),[258] sv. Františka (2005)[259] nebo Panny Marie Čínské (2005).[260]

Ekonomika Paříže a okolí

Související informace naleznete v článku Ekonomika regionu Île-de-France.

Pařížská ekonomika je jedním z významných impulsů světového hospodářství.[261][262] V roce 2008 činil HDP v regionu Île-de-France podle INSEE 552,664 miliardy €. Z 500 největších nadnárodních společností jich má 25 své sídlo v Paříži, což je druhé místo po Tokiu.[263] Île-de-France představuje 29 % francouzského HDP, zatímco jeho populace představuje pouze 18,7 % francouzského obyvatelstva (podle sčítání lidu 2004).

Čtvrť La Défense (v pozadí) je významným ekonomickým centrem

Ačkoliv je 83 % přidané hodnoty ve službách, je zdejší ekonomika i nadále nesmírně různorodá při srovnání s městy stejné velikosti. I když region zažil v posledních desetiletích prudkou deindustrializaci,[264] přesto je stále první oblastí francouzského průmyslu. Průmysl zaměstnává v regionu 650 000 lidí, přesto tvoří jen 14 % pracovních míst. Za posledních 20 let došlo k silné deindustrializaci. Významný je automobilový průmysl, který zaměstnává 156 000 pracovníků (z toho 60 000 přímých pracovních míst). Výrobní závody zde mají oba národní výrobci: Renault ve Flins-sur-Seine a PSA Peugeot Citroën v Poissy a Aulnay-sous-Bois. Letecký a zbrojní průmysl zaměstnává 72 000 pracovníků (z čehož je 36 000 přímých pracovních míst). Zastoupení mají i energetické koncerny jako skupina Areva i Total a Électricité de France. V samotné Paříži převažují menší podniky, významný je oděvní a obuvnický průmysl a zpracování textilií a kůže.[265]

Služby tvoří hlavní část pracovních míst. K 31. prosinci 2004 INSEE uvádí 3,8 milionů lidí pracujících ve službách (71 % zaměstnání v regionu) a dalších 700 000 lidí, kteří pracují v obchodu (13 % zaměstnání). Finanční činnosti představují 270 000 pracovních míst. V Île-de-France jsou ředitelství velkých globálních bank (BNP Paribas, Société Générale, Crédit Agricole) a sídlo Euronextu. Významná je Pařížská burza. V Paříži jsou kanceláře velkých finančních skupin jako je Lazard nebo Goldman Sachs. Paříž je rovněž významnou destinací v oblasti cestovního ruchu.

Banka Société Générale v 9. obvodu

Zemědělství zaujímá 45 % rozlohy regionu (48 % bez započtení Paříže), z čehož jsou dvě třetiny určeny na pěstování obilovin. Zaměstnává však pouhých 7 600 osob (0,5 % pracovních sil). Blízkost trhu s 11 miliony spotřebitelů, vysoká úrodnost půdy a technologický rozvoj znamená, že Île-de-France zůstává významnou zemědělskou oblastí i přes stále probíhající urbanizaci.

Mzdy

Mzdy v Paříži jsou o něco málo vyšší než je regionální průměr, činí 19 euro za hodinu oproti 18,2 € v Île-de-France (2002) a mnohem vyšší než je průměrná mzda ve Francii (13,1 €). Ovšem tento rozdíl je zejména důsledkem silného zastoupení vedoucích pracovníků, kteří tvoří 25 % zaměstnanců. Město se jinak vyznačuje vysokou mzdovou nerovností: 10 % zaměstnanců s nejnižším platem má 4x nižší plat než 10 % zaměstnanců s nejvyššími platy, což přesahuje o málo regionální průměr (3,7x), ale je mnohem vyšší než ve zbytku Francie (2,6x). Stejně tak jsou velké i geografické rozdíly v samotném městě: průměrná hodinová mzda v 8. obvodu byla 24,2 €, což je o 82 % více než ve 20. obvodu (13,3 €). Naopak rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou na obdobné úrovni, rozdíl činí jen 6 % v Paříži, oproti 10 % ve zbytku Francie.[266]

V roce 2006 tvořil průměrný příjem pařížské domácnosti 22 535 €, čímž se Paříž umístila na 1147. místě mezi 30 687 obcemi s více než 50 domácnostmi.[267]

Cestovní ruch

Podrobnější informace naleznete v článku Cestovní ruch v Paříži.

Nejnavštěvovanější pařížská pamětihodnost: katedrála Notre-Dame

Cestovní ruch je v Paříži významnou součástí ekonomiky města, které patří díky své velmi rozmanité turistické nabídce (197 divadel, 136 muzeí, 91 koncertních sálů, 110 kin, 73 památníků apod. v roce 2007)[268] k nejvýznamnějším turistickým destinacím světa. V roce 2008 Paříž navštívilo 15 039 572 lidí (z toho 8 374 977, tj 55,7 % cizinců), což znamenalo pokles oproti roku 2007 o 2,4% (15 414 532 návštěvníků).[269]

V roce 2007 představovalo toto ekonomické odvětví 12,5 % pracovních míst v hlavním městě, což znamená 156 250 osob (z toho připadá 36 040 zaměstnanců v ubytovacích zařízeních, 87 529 v restauracích, 19 216 v dopravě a 13 465 v dalších službách. Bylo zde 15 100 podniků zaměřených na turismus (2 000 ubytovacích zařízení, 10 669 restaurací, 1520 v dopravě a 911 ostatních služeb).[270] Turisté tvoří 50 % návštěvníků muzea, 8 % tržeb dopravních podniků a 10-50 % nákupů v obchodech. Více než 60 % ze 16 miliónů návštěvníků, kteří se ročně ubytují v Paříži, tvoří 9,7 miliónu cizinců. Turistika zajišťuje každoročně příjem osmi miliard € do zdejší ekonomiky, což představuje 30 miliónů daňových příjmů pro obec.[271]

V roce 2006 padesát nejnavštěvovanějších kulturních památek ve městě zaznamenalo 69,1 miliónu návštěv, což je nárůst o 11,3 % oproti roku 2005. V čele návštěvnosti stojí katedrála Notre-Dame s přibližně 13,5 milióny návštěvníků ročně, což z ní činí zdaleka nejnavštěvovanější historickou památku ve Francii. Baziliku Sacré-Cœur na Montmartru navštívilo v tomto roce 10,5 miliónu návštěvníků, Louvre 8,3 miliónu, což potvrzuje jeho pozici nejnavštěvovanějšího muzea na světě,[272] [273] Eiffelovu věž 6,7 miliónu a Centre Georges Pompidou 5,1 miliónu turistů. Cité des sciences et de l’industrie a rovněž Musée d’Orsay měly tři milióny ročních návštěvníků.[274]

Louvre: nejnavštěvovanější muzeum světa

Hotely v Paříži a regionu Île-de-France představují téměř čtvrtinu všech francouzských hotelů. V roce 2007 bylo v Paříži 1465 hotelů, 66 turistických bytových hotelů, 31 ubytoven pro mládež (bez vysokoškolských kolejí a kampusů) a jeden kemp o celkovém počtu 171 600 postelí. Dvě třetiny podniků má dvě nebo tři hvězdy, 19,4 % jsou klasifikovány jako čtyřhvězdičkové.[275] 61 % hotelů se nachází přímo v Paříži, 16 % na vnitřních předměstích a 23 % na vnějších předměstích.[276]

Luxusní hotel Crillon na Place de la Concorde

Průměrná obsazenost hotelů činila v roce 2005 71,3 %,[277] což Paříž řadí na druhé místo v Evropě (za Barcelonu se 79 %) a výrazně převyšuje francouzský průměr 59 %. Míra obsazenosti se nemění v závislosti na městských obvodech, ale klesá s rozsahem úrovně: nejlevnější kategorie jsou nejrychleji zaplněny.

Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % strávených nocí v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí.

Zahraniční klientela pochází hlavně z osmi zemí, které tvoří více než dvě třetiny celkového počtu turistů. Evropské země Velká Británie, Itálie, Španělsko, Německo, Nizozemsko a Belgie celkem tvoří 42 % zahraničních klientů, následují Spojené státy s 17,7 % a poté Japonsko s 6,5 % (2008).[269]

I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových hotelů, ale zůstává nejdražší v Evropě v oblasti luxusních hotelů.[278]

S turistickým ruchem souvisí i zdejší zvláštnost, tzv. pařížský syndrom, přechodná psychická porucha postihující zejména japonské návštěvníky.[279]

Móda, luxus a nakupování

Interiér Galeries Lafayette

Paříž je jedním z center světové módy. V roce 1945 se zde nacházelo 106 francouzských podniků s označením haute couture. Dnes jich je mnohem méně, k nejstarším patří Givenchy, Dior, Jean-Louis Scherrer, Emanuel Ungaro, Chanel, Yves Saint-Laurent, později vzniklé Pierre Cardin a André Courrèges nebo menší Dominique Sirop, Adeline André a Franck Sorbier.

Louis Vuitton na Champs-Élysées

Tyto módní domy jsou známé nejenom v módě, ale i v oblasti kosmetiky, k letitým značkám patří Chanel č. 5 či Arpège, které vznikly ve 20. letech, nebo Miss Dior ze 40. let. Souběžně s parfémy se rozšířila i nabídka koženého zboží, které reprezentují firmy Louis Vuitton a Hermès. Další firmy mají významný podíl na trhu s módními doplňky: Guy Laroche, Nina Ricci, Marcel Rochas, Pierre Balmain. K významným módním návrhářům žijícím v Paříži patří např. Jean-Paul Gaultier (který vrátil do módy korzety), Claude Montana, Christian Lacroix nebo Chantal Thomass (specializující se na spodní prádlo). V oblasti prêt-à-porter tvoří Jean-Charles de Castelbajac nebo Vanessa Bruno a Isabel Marant.

Dnes Paříž čelí konkurenci z New Yorku, Los Angeles, Milána a některých asijských měst. Město si stále drží významnou pozici, především ve výrobě šperků (koncentrované na Place Vendôme a Rue de la Paix) a v haute couture. Luxusní oděvy se prodávají především v 8. obvodu na Avenue Montaigne a zejména Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Sídlí zde ředitelství firem LVMH, největší holdingové společnosti v sektoru luxusního zboží, Hermès, Cartier, Dior a mnoho butiků slavných módních domů.

Stánek bukinisty na nábřeží

Paříž je také jedním z hlavních měst „shoppingu“ a nacházejí se zde významné obchodní domy s pobočkami i jinde ve světě, především Galeries Lafayette a Printemps (oba na Boulevardu Haussmann). První obchodní dům ve Francii, který nabízel kompletní sortiment, vznikl v roce 1852 pod názvem Le Bon Marché (7. obvod).[280] Největší pařížský obchodní dům La Samaritaine ve stylu art deco s nákupní plochou 48 000 m2 byl uzavřen v roce 2005 a probíhá jeho dlouhodobá přestavba na kanceláře a byty.[281]

V Paříži jsou rovněž různá nákupní centra (největší je Forum des Halles) a trhy. K nejvýznamnějším tržištím patří Aligre v blízkosti Opery Bastilla, kde se prodává oblečení, ovoce, keramika a obrazy, potraviny a květiny, ale pravidelné denní či týdenní trhy se konají v každé čtvrti. Největší bleší trh se nachází na severním okraji města poblíž Porte de Clignancourt,[282] který se skládá z několika vzájemně propojených tržnic. Trh s květinami a s ptáky se nachází na Place Louis-Lépine na ostrově Cité.[283] Zajímavostí Paříže jsou bukinisté, kteří prodávají knihy, pohlednice a obrazy na nábřeží Seiny.[284]

Doprava v Paříži

Automatizované metro na lince 14 (stanice Châtelet)

Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Paříži.

Doprava je v Paříži vzhledem k významu města různorodá a zajišťují ji různé dopravní společnosti. Hlavními provozovateli jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště.

Metro

Podrobnější informace naleznete v článku Metro v Paříži.

Pařížské metro je páteřní dopravní stí, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek).

První linka byla uvedena do provozu v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy (výstavba byla zahájena v roce 1896) a od té doby se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 obsahovalo šestnáct linek, z nichž dvě linky (7 a 13) byly rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka 14 byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizovaná.

Autobusy

Podrobnější informace naleznete v článcích Městská autobusová doprava v Paříži a Zvláštní linky autobusové dopravy v Paříži.

Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně a zde doplňuje metro.

Tramvaje

Tramvaje na lince T3

Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Paříži.

První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje se objevily v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými tramvajemi. Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech byla tramvajová doprava považována za zastaralou, a proto byla postupně nahrazována autobusy. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937. Od roku 1992 jsou tramvaje opět postupně zaváděny a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede na území Paříže po jejím jižním okraji. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích.

Lanovka na Montmartre

Další typy dopravy

Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi:

  • Lanovka na Montmartre umožňuje vystoupat na vrchol Montmartru.
  • Orlyval je lehké metro spojující stanici Antony na lince RER B a Letiště Orly.
  • CDGVAL je systém vnitřní kyvadlové dopravy na Letišti Charlese de Gaulla.
  • Voguéo je říční linka na Seině, která byla uvedena do provozu 28. června 2008
  • CDG Express je plánované železniční spojení mezi nádražím Gare de l’Est a letištěm Charlese de Gaulla.
  • Vélib’ je systém veřejné půjčovny jízdních kol.[285] Síť cyklostezek budovaná od konce 90. let měřila koncem roku 2006 371 km včetně pruhů pro autobusy.

Železniční doprava

První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a městem Le Pecq. V následujících letech bylo v Paříži vystavěno mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture. V Paříži je šest velkých nádraží: Gare du Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l’Est, Gare Montparnasse, Gare de Lyon a Gare d’Austerlitz, které slouží pro hlavní tratě i příměstskou železnici a několik dalších menších.

Spojení Paříže s předměstími zajišťují linky RER a Transilien. RER je příměstská železnice, která zajíždí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy byly propojeny stávající příměstské železniční linky do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E byla otevřena v roce 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí.

Nový terminál na Severním nádraží

Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje SNCF. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien neprotínají Paříž, ale mají konečnou vždy na jedné z hlavních železničních stanic a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 měl Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region.

Automobilová doprava

Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě přesto nestačí. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách a na světelných silničních ukazatelích.

Panorama Paříže z Vítězného oblouku

Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique.

Letecká doprava

Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy bylo zprovozněno Letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla bylo otevřeno v roce 1974. Heliport Paříž – Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Letiště v Le Bourget dnes slouží jen všeobecnému letectví a vládním letům, je místem konání známého aerosalónu a nachází se zde nejznámější letecké muzeum ve Francii.

Sport v Paříži

Sportovní kalendář
V Paříži se pravidelně odehrává množství sportovních událostí. Závody a soutěže se konají v průběhu celého roku.
Jaro: Pařížský maraton a půlmaraton se běží nejčastěji v březnu, ve stejném měsíci z města vyráží cyklistický etapový závod Paříž-Nice. V březnu se koná mezinárodní ragbyové utkání Pohár šesti národů na stadionu Stade de France. Finále Francouzského fotbalového poháru se tamtéž odehrává v květnu, tenisový turnaj French Open na Stade Roland Garros v květnu-červnu. V jednu květnovou či červnovou neděli rovněž probíhá neobvyklý závod číšníků s podnosy mezi Place de la République a Place de la Bastille
Léto: mistrovství Francie v ragby union se koná v červnu, Tour de France končí poslední etapou na konci července u Vítězného oblouku. V Arènes de Lutèce probíhá mezinárodní soutěž v pétanque.
Podzim: V září jsou ve Vincennes dostihy (Prix de Normandie, Prix de l’Étoile, Prix des Élites), v říjnu v Longchamp Prix de l’Arc de Triomphe a také se běží závod 20 pařížských kilometrů. V listopadu se koná tenisový BNP Paribas Masters.
Zima: V lednu se konají dostihy Prix d’Amérique, v únoru turnaj v ženském tenisu Open GDF Suez.
Podrobnější informace naleznete v článku Sport v Paříži.

Sport patří v hlavním městě tradičně k významným událostem během celého roku. Od konce 19. století hrála Paříž důležitou roli v šíření a organizaci moderního sportu. V Paříži byl poprvé udělen titul „mistr světa“ (1740 ve hře jeu de paume), poprvé použit metrický systém v atletice (1798), proběhlo zde první soutěžní parkurové skákání (1866), první cyklistický závod (1868), první turnaj v moderním šermu (1893), ženy mohly poprvé soutěžit na olympijských hrách (1900).

V 19. století se hlavním sportem u veřejnosti staly dostihy a vznikly i závodní dráhy. V samotné Paříži jsou hned tři hipodromy Vincennes, Longchamp a Auteuil a další dostihové dráhy se nacházejí na předměstí v Chantilly, Maisons-Laffitte, Saint-Cloud a Enghien-Soisy. Od 60. let 19. století se vedle oblíbených dostihů začala prosazovat i cyklistika a byly postaveny první velodromy Parc des Princes (1897), Vélodrome de Vincennes (1894) či Vélodrome d’Hiver (1909).

Stade Roland Garros

Posléze se k těmto sportům v oblibě přidal i tenis, který se v Paříži objevil v roce 1870. Mistrovství Francie French Open se hraje od roku 1891. Stade Roland Garros, kde se turnaje odehrávají, byl slavnostně otevřen v roce 1928 pro potřeby Davis Cupu. V letech 1912-1923 se v Paříži konal také turnaj World Hard Court Championships.

Ve 20. století se rozšířila obliba fotbalu. První fotbalový šampionát ve Francii se konal v Paříži v roce 1894. 21. května 1904 byla v Paříži založena FIFA, která později přesídlila do Švýcarska. Fotbal se ve větším měřítku prosadil ve 20. letech, kdy bylo založeno množství fotbalových klubů (Red Star, Racing, Olympique, CASG, Stade français aj.) Také první mistrovství ve fotbale žen se konalo v Paříži v roce 1918 a odehrávalo se až do roku 1937. Poté bylo mistrovství obnoveno až v roce 1970. Mistrovství světa ve fotbale se naposledy konalo v Paříži v roce 1998 a pro tuto příležitost byl na pařížském předměstí Saint-Denis postaven Stade de France. K nejvýznamnějším sportovním organizacím patří fotbalový klub Paris Saint-Germain.

Vznikla zde řada mezinárodních sportovních federací a i když mnohé přesídlily do Švýcarska, jiné zůstaly sídlit v Paříži. Právě na Sorbonně přednesl v listopadu 1892 baron Pierre de Coubertin výzvu k obnovení olympijských her. Mezinárodní olympijský výbor byl založen v Paříži 23. června 1894 u příležitosti prvního olympijského kongresu. V Paříži se konaly hned druhé olympijské hry (1900) a poté ještě osmé (1924). Kandidaturu na 30. letní hry v roce 2012 však Paříž prohrála s Londýnem.

K hlavním pařížským sportovištím patří Parc des Princes, Stade Roland Garros, Stade Sébastien-Charléty, Stade Jean-Bouin nebo Stade Pierre de Coubertin. Palais omnisports de Paris-Bercy a Palais des Sports de Paris slouží vedle sportovních utkání také ke kulturním účelům, především koncertům. Paříž má rovněž 35 plaveckých bazénů, včetně dvou 50metrových.

Zdravotnictví v Paříži

Barokní nemocnice Salpêtrière

V Paříži se nachází množství nemocnic – všeobecných a specializovaných, fakultních i vojenských aj. Některé z nich mají velmi starou historii sahající až do středověku. Špitál Hôtel-Dieu na ostrově Cité, který založil v roce 651 pařížský biskup svatý Landerik, je nejstarší nemocnicí ve městě.[286] Až v roce 1260 založil Ludvík IX. léčebný ústav pro slepce Quinze-Vingts (dodnes se specializuje na oftalmologii). Nemocnici sv. Ludvíka založil v roce 1607 král Jindřich IV., aby ulevila špitálu Hôtel-Dieu. Také tato je v činnosti dodnes. Historicky významné jsou i vojenské nemocnice Invalidovna a Val-de-Grâce.

Většina zdravotnických zařízení je spravována v rámci organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris (Veřejná pomoc – Pařížské nemocnice), která má přes 90 000 zaměstnanců. K ní patří mj. nemocnice Necker, Cochin, Salpêtrière, Saint-Antoine, Bichat-Claude-Bernard nebo Evropská nemocnice Georgese Pompidoua. Na předměstích leží významné nemocnice ve městech Neuilly-sur-Seine (Americká nemocnice v Paříži), Créteil, Le Kremlin-Bicêtre, Montfermeil, Clichy, Argenteuil nebo Versailles.

Paříž má také jednu z nejhustších sítí lékařů ve Francii, ať už všeobecných nebo specialistů: v roce 2010 zde připadlo v průměru 226,9 lékařů na 100 000 obyvatel,[287] v případě specialistů činili průměr dokonce 501,3 na 100 000 obyvatel.[288]

Významné lékařské fakulty mají univerzity Paříž V, Paříž VI, Paříž VII a Paříž XI. Těmto univerzitám slouží Meziuniverzitní knihovna zdraví. Ústav soudního lékařství, který řídí Policejní prefektura, sídlí od roku 1914 na nábřeží Quai de la Rapée.

Muzeum dějin lékařství je součástí Univerzity Paříž V,[289] Muzeum vojenského zdravotnictví je umístěno ve vojenské nemocnici Val-de-Grâce.[290] Vlastní muzeum má i nemocnice sv. Ludvíka[291] a organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris sídlící v Hôtel de Miramion.[292]

Věda a vzdělávání v Paříži

Cité internationale universitaire de Paris je největší kampus v Paříži (centrální budova)

V Paříži sídlí tradičně množství vysokých škol, které patří k nejprestižnějším ve Francii. Navzdory decentralizaci v 90. letech, kdy byla do Štrasburku přeložena École Nationale d’Administration a v Lyonu byla založena École normale supérieure, zůstává Paříž hlavním vysokoškolským centrem Francie. Většina pařížských univerzit podléhá Pařížské akademii.

Statistika

Ve školním roce 2005/2006 bylo v Paříži zapsáno na státních školách 263 812 studentů (135 570 v prvním stupni a 128 242 ve druhém) a 138 527 na soukromých školách.

Vysokoškoláků bylo v roce 2007 přibližně 585 000 studentů v Île-de-France, více než čtvrtina z celkového počtu ve Francii.

V roce 2007 bylo ve městě celkem 881 veřejných vzdělávacích zařízení, z čehož bylo 323 mateřských škol, 334 základních škol, 6 speciálních škol (školy v nemocnicích), 110 středních škol, 72 všeobecných a technických lyceí, 34 odborných lyceí a 2 experimentální lycea. K nim se řadí dalších 256 soukromých škol: 110 mateřských a základních škol, jedna speciální škola, 67 středních škol, 73 všeobecných a technických lyceí a 5 odborných lyceí. Lycea Louis-le-Grand a Henri-IV mají celostátní a mezinárodní působnost.

Sorbonna s kaplí sv. Uršuly

Historie

Od 12. století byla Paříž jedním z největších center vzdělanosti v Evropě, zvláště pak v teologii a filozofii. Zprvu teologická škola při katedrále Notre-Dame získala od Filipa II. Augusta v roce 1200 privilegium, aby její členové byli pod jurisdikcí práva církevního a nikoliv světského. Univerzitu uznal papež Inocenc III. ve své bule v roce 1215, kterou potvrdil Řehoř IX. v roce 1231. Tak vznikla Pařížská univerzita rozdělená na čtyři fakulty, kde výuka probíhala na jednotlivých kolejích. Jednou z nich byla i Sorbonna založená v roce 1257.[293] Univerzita se rozvíjela kolem Montagne Sainte-Geneviève, kde vznikla Latinská čtvrť (dnes 5. a 6. obvod). Tato oblast je doposud významným školským centrem. V roce 1530 zde František I. založil Collège de France jako konkurenci univerzitě.[294] Od 18. století vznikají specializované vysoké školy (grandes écoles), z nichž mnohé rovněž našly sídlo v Latinské čtvrti, např. École Polytechnique nebo École normale supérieure založené během Francouzské revoluce. V té době byla naopak zrušena univerzita a obnovena až na konci 19. století, kdy se skládala ze šesti fakult: právnické, lékařské, farmaceutické, filozofické, teologické a přírodních věd. Ve 20. století počet studentů výrazně vzrostl. Po studentské revoltě v květnu 1968, jímž epicentrem byla Sorbonna, byla Pařížská univerzita rozdělena do třinácti nezávislých institucí (Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV, Paříž V, Paříž VI, Paříž VII, Paříž VIII, Paříž IX, Paříž X, Paříž XI, Paříž XII, Paříž XIII), z nichž každá se specializuje na určité obory. Některé se nacházejí i mimo hranice Paříže.

Nový kampus Paris Rive Gauche

Současnost

Hlavním centrem vysokoškolského života zůstává Latinská čtvrť, kde leží Univerzity Paříž I až VI, Collège de France, Katolický institut, École nationale des chartes, Sciences Po aj. Rozkládá se zde rovněž Kampus Jussieu. Dalším centrem se v posledních letech stává 13. obvod ve východní části města, kde v rámci projektu Paris Rive Gauche vzniká Kampus Paris Rive Gauche pro Univerzitu Paříž VII[295] a nachází se zde rovněž nové sídlo Francouzské národní knihovny.[296]

Samotné město Paříž provozuje sedm vysokých škol. Čtyři jsou věnovány užitému umění (École Boulle, École Estienne, École supérieure des arts appliqués Duperré, École professionnelle supérieure d’arts graphiques et d’architecture), dvě jsou technického zaměření (École des ingénieurs de la ville de Paris a École supérieure de physique et de chimie industrielle) a jedna je specializovaná na zahradnictví (École du Breuil).

Věda a výzkum

Francouzská akademie je jednou z nejstarších a rovněž nejprestižnější institucí ve Francii v oblasti duševního života. Založil ji v roce 1634 kardinál Richelieu na ochranu francouzského jazyka.[297] Od roku 1801 sídlí v Collège des Quatre-Nations přes řeku naproti Louvru a od roku 1803 je součástí Francouzského institutu. K němu patří též Francouzská akademie věd založená v roce 1666 ministrem financí Colbertem.[298]

Paříž je rovněž sídlem mnoha výzkumných ústavů a laboratoří, ať již francouzských nebo mezinárodních. K nejvýznamnější patří Národní výzkumné centrum, Institut Henri Poincaré (centrální francouzský ústav pro matematiku a fyziku) a Pasteurův ústav. Dále je to např. Francouzská národní knihovna a Francouzský národní archiv, Institut français d’architecture, Pařížská observatoř, IRCAM nebo INSEE. Z mezinárodních institucí zde má své ředitelství např. Evropská kosmická agentura.

Knihovny

Původní sídlo Národní knihovny v Rue de Richelieu

Prvořadou institucí nejen v Paříži, ale v celé Francii je Francouzská národní knihovna. Její základy sahají až do středověku, kdy Karel V. založil královskou knihovnu, která obsahovala 917 rukopisů. František I. ji přeložil z Paříže na zámek Fontainebleau. Radikální změnu znamenala pro francouzské knihovny Velká francouzská revoluce, kdy byly celé klášterní knihovny a knižní sbírky sekularizovány a dále znárodňovány šlechtické knihovny. Tyto knihy poté obohatily fondy vzniklé Národní knihovny. Knihovna od roku 1998 sídlí v moderní budově na nábřeží ve 13. obvodu.[299] Její původní sídlo v Rue de Richelieu slouží k uložení neknihovních sbírek (mince, fotografie, plakáty apod.) Knihovna má i další oddělení jako je Bibliothèque de l’Arsenal nebo Bibliothèque-musée de l’Opéra. Zajímavostí jsou zvláštní fondy erotické literatury nazvané Enfer.[300]

Nejstarší veřejnou knihovnou ve Francii je Bibliothèque Mazarine, která sídlí na nábřeží Quai de Conti v 6. obvodu a vznikla z osobní knihovny kardinála Mazarina a byla otevřena již v roce 1643. Od roku 1945 je připojena k Francouzskému institutu.[301] Významnou veřejnou knihovnou je rovněž Bibliothèque publique d’information přičleněná k Centre Georges Pompidou.[302]

Pařížská městská knihovna tvoří síť 69 veřejných knihoven v jednotlivých městských obvodech.[303] Některé z nich jsou specializované. Těmi jsou Bibliothèque historique de la ville de Paris (Historická knihovna města Paříže), Bibliothèque administrative de la ville de Paris (Správní knihovna města Paříže), Bibliothèque des littératures policières (Knihovna detektivní literatury), Médiathèque musicale de Paris (Hudební mediotéka), další knihovny se specializují na výtvarné a užité umění (Bibliothèque Forney), feminismus (Bibliothèque Marguerite Durand), literaturu pro děti a mládež (Bibliothèque de l’Heure Joyeuse), kinematografii (Bibliothèque de cinéma François-Truffaut, Cinémathèque Robert-Lynen, Forum des images) a turismus (Bibliothèque du tourisme et des voyages).

Studovna Knihovny Sainte-Geneviève

Ve městě se rovněž množství univerzitních knihoven sloužící jednotlivým univerzitám. Největší je Bibliothèque Sainte-Geneviève (pro univerzity Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV a Paříž VII), která má všeobecné zaměření.[304] Obdobně i Bibliothèque de la Sorbonne (univerzity Paříž I, Paříž III, Paříž IV, Paříž V a Paříž VII) nemá úzkou profilaci.[305] Jiné knihovny jsou specializované na dané obory, např. lékařství (Bibliothèque interuniversitaire santé),[306] přírodní vědy (Bibliothèque Jussieu, Bibliothèque Pierre-et-Marie-Curie),[307] právo a ekonomii (Bibliothèque Cujas,[308] Bibliothèque Sainte-Barbe),[309] společenské vědy (Bibliothèque de sciences humaines et sociales Paris Descartes-CNRS),[310] lingvistiku (Bibliothèque interuniversitaire des langues orientales, Bibliothèque universitaire des langues et civilisations)[311] nebo francouzskou literaturu (Bibliothèque littéraire Jacques Doucet).[312]

Rozsáhlé knihovny mají i jiné veřejné instituce, ať už Národní shromáždění (Bibliothèque de l’Assemblée nationale), Francouzský statistický úřad (Bibliothèque centrale de l’Institut national de la statistique et des études économiques) nebo Francouzský institut architektury (Bibliothèque de la Cité de l’architecture et du patrimoine) aj.

Ke specializovaným knihovnám patří např. Bibliothèque du Film (kinematografie),[313] Médiathèque Musicale Mahler (hudba),[314] Polská knihovna (polské dějiny a kultura)[315] nebo knihovna Saulchoir (náboženství).[316]

Regionální média v Paříži

Tisk

Regionální deník Le Parisien vychází v deseti departementálních mutacích, z nichž jedna je určena pro Paříž. Vycházejí zde čtyři bezplatné deníky – tři vycházejí ráno (20 minutes, Direct Matin a Métro) a jeden je večerník (Direct Soir), které jsou většinou distribuovány ve veřejné dopravě. Přehled o kulturním programu v metropoli přinášejí týdeníky L’Officiel des spectacles a Pariscope.

Televizní studio France 3

Televize

Kromě celostátního kanálu France 3, který vysílá regionální program, je v Paříži několik místních televizních společností. Télif (Télévision Île-de-France) je televizní kanál šířený kabelem, satelitem a ADSL, který spojuje několik místních televizních společností: VOTV (Val-d’Oise), Télessonne (Essonne), TVM Est parisien (Seine-Saint-Denis), TVFil78 (Yvelines) a RTV (Rosny-sous-Bois).[317] Dalších sedm televizí sdílí jeden kanál: NRJ Paris, IDF 1, Cap 24, Demain IDF, BDM TV, Cinaps TV a Télé Bocal.

Od roku 2001 vysílaly v Paříži též dvě televize nezákonně. Zaléa TV a Teleplaisance.org, tvořená pouze amatéry. Oba kanály vysílají od roku 2007 přes internet.[318][319]

Rozhlas

První rozhlasová stanice Radio Tour Eiffel začala v Paříži vysílat pro veřejnost 24. prosince 1921. Na rozdíl od jiných zemí bylo ve Francii umožněno i soukromé vysílání, první pařížská soukromá stanice Radiola získala licenci již v roce 1922. Dnes zde existuje několik desítek regionálních rádií různého zaměření.[320]

Internet

Město Paříž provozuje vlastní internetové stránky www.paris.fr a rovněž síť Wi-Fi pro bezplatné internetové připojení v městských parcích, knihovnách, muzeích a radnicích po dobu jejich otevření veřejnosti. Jedno připojení trvá maximálně dvě hodiny, poté musí být obnoveno.[321][322] Dalším elektronickým kanálem jsou světelné informační panely v ulicích, které přinášejí nejen zprávy o aktuální dopravní situaci, ale rovněž o kulturních akcích nebo počasí. V roce 2003 umožnil starosta Bertrand Delanoë využití těchto tabulí ke zveřejnění asi 3600 milostných vzkazů ke Dni svatého Valentýna, které lidé poslali na internetovou adresu pařížské radnice.[323]

Kultura v Paříži

Kulturní kalendář
Paříž nabízí během celého roku množství kulturních akcí, mnohé s mezinárodní účastí a věhlasem.
Jaro: první týden v březnu běží nejen v pařížských kinech akce 18 Heures-18 Francs (18 hodin-18 franků), kdy je vstupné od 18,00 vždy za 3 €. Ve stejnou dobu se koná na Výstavišti Porte de Versailles veletrh Mezinárodní zemědělský salon. V březnu se koná knižní veletrh. 17. března se slaví Den svatého Patrika.[324] Poslední březnový víkend probíhá v Espace Austerlitz na nábřeží Quai d’Austerlitz Collectionamania,[325] v podstatě bleší trh pro sběratele kuriozit. Na přelomu března a dubna běží filmový festival dokumentárních filmů Cinéma du réel.[326] Od května do září pod širým nebem v Boulogneském lesíku probíhá Shakespearův zahradní festival,[327] druhý týden v dubnu mezinárodní revue vážné hudby Musicora v Grand Palais.[328] Dva dubnové týdny se koná Salon de la jeune peinture,[329] výstava prací současných mladých malířů. Od dubna do června v Vincenneském lesíku se koná lunapark Foire du Trône [330] a na přelomu dubna a května Foire de Paris (Pařížský jarmark) na Pařížském výstavišti.[331] Týden uprostřed května je v Saint-Germain-des-Prés veletrh starožitností Carré Rive Gauche.[332] V květnu se konají umělecké výstavy Salon de mai, koncem měsíce Monumenta a triennale Force de l’art. Po celé jaro probíhají výstavy květin v Boulogneském lesíku a v Parc floral de Paris.
Léto: Během Fête du cinéma (Filmový svátek) je ve všech pařížských (i vůbec francouzských) kinech jeden červnový týden zlevněný vstup.[333] Během Fête de la musique (Svátek hudby) se v červnu po celé Paříži konají koncerty.[334] Pařížský aerosalon se koná každý lichý rok v polovině června v Le Bourget. Na začátku července probíhá filmový festival Festival Paris Cinéma.[335] Největším svátkem v červenci je vojenská přehlídka na Champs-Élysées a večerní ohňostroj na Champ-de-Mars 14. července. Na přelomu července a srpna je v provozu Pařížská pláž na nábřeží Seiny. V létě probíhá soutěž pěstitelů růží v parku Bagatelle.[336]
Podzim: Festival d’automne à Paris (Podzimní pařížský festival) od poloviny září do konce roku zahrnuje hudbu, tanec a divadlo.[337] Během Journée du Patrimoine (Dny evropského dědictví) obvykle 3. týden v září je pro veřejnost vstup do mnoha historických budov, památníků, muzeí a ministerstev.[338] Na přelomu září a října se konají umělecké výstavy a veletrhy Pařížské biennale, Salon d’automne a Salon des artistes français. První týden v říjnu se v Grand Palais koná veletrh moderního umění FIAC a Show Off. Na přelomu září a října se koná hudební Festival d’Île-de-France[339] a rovněž Salon des Musiciens (Salón hudebníků) v Grande halle de la Villette.[340] V říjnu se každý druhý rok koná Pařížský autosalón, který se střídá s motorkami (Mondial du deux roues). V říjnu se odehrává tzv. Bílá noc a Vinobraní na Montmartru, na přelomu října a listopadu Salon du chocolat a filmový festival LGBT filmů Chéries-Chéris.[341] V listopadu se koná festival fotografií Mois de la Photo a veletrh Paris Photo, od září do listopadu biennale Photoquai.
Zima: V prosinci během Festival d’art sacré (Festival církevního umění) probíhají výstavy a koncerty v kostelech a muzeích.[342] Salon du cheval de Paris (Pařížská přehlídka koní) se na výstavišti koná dva týdny v prosinci.[343] V lednu jsou módní přehlídky haute couture. V únoru na Pařížském výstavišti probíhá výstava automobilových veteránů Rétromobile.[344]

Paříž je ve Francii kulturním městem prvního řádu. Pro místní obyvatele i turisty nabízí nepřeberné množství kulturních institucí – přes 150 muzeí a 200 galerií, asi 100 divadel, přes 650 kin a více než 10 000 restaurací. Nabídka kulturních událostí zahrnuje po celý rok četná divadelní a operní představení, koncerty, výstavy, hudební a filmové festivaly, módní přehlídky, ale i sportovní akce. V Paříži se rovněž uskuteční 5 % všech světových kongresů.[345]

Muzea a galerie v Paříži

Paříž spolu s regionem Île-de-France disponuje největší muzejní nabídkou ve Francii jak do počtu muzeí, tak i do rozsahu a různorodosti jejich sbírek.

Vstup skleněnou pyramidou Louvru

Nejstarší muzeum, které je zároveň největším co do rozlohy a sbírek je Louvre. S návštěvností 8,3 miliónu v roce 2006 je Louvre zdaleka nejnavštěvovanějším muzeem na světě.[346] [347] Muzeum bylo založeno v roce 1793 a jeho exponáty pokrývají období od starověku do konce 19. století.

Také jiná muzea mají celosvětovou reputaci jako Národní muzeum moderního umění v Centre Georges Pompidou věnované modernímu a současnému umění (surrealismus, fauvismus, kubismus, abstraktní expresionismus apod.) nebo Musée d’Orsay představující umění 2. poloviny 19. století (1848-1914). Tato tři muzea mají statut národních institucí a jsou zřizovány francouzským státem, obdobně jako např. Musée national du Moyen Âge (Národní muzeum středověku), Musée du quai Branly (mimoevropské umění), Musée des monuments français (francouzské historické památky), Musée Guimet (asijské umění), Musée des arts et métiers (dějiny techniky), Muséum national d’histoire naturelle (muzeum přírodní historie) aj. Další jsou řízena jednotlivými ministerstvy jako např. Musée de l’Armée (v Invalidovně) a Musée de l’air et de l’espace (letectví a kosmonautika) v Le Bourget, která spadají pod ministerstvo obrany. Stát je rovněž zřizovatelem významných muzeí Cité des sciences et de l’industrie a Pantheonu.

Město Paříž provozuje několik vlastních muzeí, z nichž nejvýznamnější je Musée Carnavalet věnované dějinám Paříže, dále pařížské katakomby, Petit Palais, Palais de Tokyo (moderní umění), Musée Cernuschi (asijské umění), Musée des arts décoratifs (dekorativní umění) aj.

Hôtel Biron, ve kterém sídlí Musée Rodin

Nepřeberné množství muzeí zřizují jednotlivé instituce (výzkumné ústavy, školy, nemocnice, podniky) s úzkým tematickým zaměřením: Cinémathèque française (kinematografie), Musée des Égouts (pařížské stoky), Musée de la Légion d’honneur (Řád čestné legie), Musée de la Monnaie de Paris (Pařížská mincovna), Musée de Notre Dame de Paris (katedrála Notre-Dame), Bibliothèque-musée de l’Opéra (Pařížská opera), Musée Pasteur (Pasteurův ústav), Musée d’histoire de la médecine (dějiny lékařství), Musée de la musique (dějiny hudby)

Mnohá muzea jsou soukromá, např. Musée Jacquemart-André (malířství a umělecké předměty), Musée Dapper (africké umění), Musée de l’érotisme, Musée Édith Piaf, Musée Grévin (muzeum voskových figurín), Musée du vin (muzeum vína) nebo Musée du Montparnasse.

Některá muzea jsou zaměřena na jednotlivé umělce, např. Musée Picasso, Musée Rodin, Musée Delacroix apod. K nejvýznamnějším galeriím patří Musée de l’Orangerie (impresionismus a postimpresionismus), Galerie nationale du Jeu de Paume (moderní umění a fotografie), fotografiím se věnují i galerie Centre national de la photographie a Maison européenne de la photographie.

Divadlo a opera v Paříži

Nejstarším hmotným dokladem o existenci divadla v Paříži je Arènes de Lutèce nacházející se v ulici Rue Monge v 5. obvodu. Stavba sloužila jako římský amfiteátr i aréna, pochází z 1. století n. l. a využívala se až do konce 3. století. Její kapacita byla zhruba 17 000 osob.

Opéra Garnier

Vzhledem k centralistické tradici sídlí nejvýznamnější divadelní, operní a baletní soubory v hlavním městě. Pařížská národní opera založená roku 1669 hraje v dějinách opery významnou roli.[348] Dnes má k dispozici dva operní domy. Opéra Garnier byla otevřena 5. ledna 1875 a nese název podle svého architekta Charlese Garniera. Od roku 1989 slouží především pro představení baletu a klasických oper. Se svou rozlohou 11 237 m2 je největším divadlem na světě, nicméně v počtu sedadel (2150) ji předčí milánská La Scala a Vídeňská státní opera. Nová Opéra Bastille na Place de la Bastille byla otevřena na místě bývalého nádraží Bastilla 13. července 1989 u příležitosti 200. výročí dobytí Bastilly. Jejím autorem je architekt Carlos Ott. Součástí Pařížské opery je též Balet národní opery s prestižní baletní školou. Další samostatné opery v Paříži jsou Théâtre du Châtelet, Opéra-Comique a Théâtre des Champs-Élysées. Posledně jmenované divadlo je též významným koncertním sálem klasické hudby.

Také divadlo Comédie-Française založené roku 1680 má dlouhou tradici a je spojeno s působením významných postav francouzského divadla jako byli Molière či Sarah Bernhardt. Instituce se statutem národního divadla dnes hraje převážně klasický repertoár.[349] Další národní divadlo Théâtre de l’Odéon bylo otevřeno v roce 1782.[350]

Další významné pařížské scény jsou např. Théâtre du Vieux-Colombier[351] nebo Théâtre de la Ville,[352] které je zaměřené vedle divadla i na moderní tanec a jeho druhý sál Théâtre des Abbesses na Montmartru. Současné komedie, vaudeville apod. se uvádějí v mnoha menších divadlech, jako je např. Théâtre des Bouffes-Parisiens, které založil v roce 1855 Jacques Offenbach.[353]

Divadelní revue, show a muzikály uvádějí různá varieté a kabarety jako slavný Moulin Rouge založený roku 1889[354] nebo Folies Bergère.[355]

Hudba v Paříži

Pařížská Olympia

Hudební tradice v Paříži sahá až do středověku, kdy zde na konci 12. století byla založena škola při Notre-Dame. Za vlády Františka I. byla v Paříži založena hudební tiskárna. Během vlády Ludvíka XIV. vznikaly pro pobavení královského dvora opery a balety, dvorním skladatelem se stal v roce 1653 Jean-Baptiste Lully. V 18. století tuto pozici převzal Jean-Philippe Rameau. Řada populárních písní vznikla v Paříži během Velké francouzské revoluce, kdy se v roce 1792 stala píseň Carmagnole hymnou Sansculotů. Také v 19. století byla Paříž významným centrem hudby, působili zde například skladatelé Frédéric Chopin, Charles Gounod, Hector Berlioz, Johann Strauss st. nebo Jacques Offenbach. V období Třetí republiky v Paříži tvořili Paul Dukas, Camille Saint-Saëns, Georges Bizet, Maurice Ravel či Claude Debussy. Na přelomu 19. a 20. století se autorem populární hudby stal Aristide Bruant, na nějž navázali Édith Piaf nebo Maurice Chevalier ztělesňující po celém světě pařížskou populární hudbu. V červnu 2005 se ve Versailles uskutečnil koncert Live 8.

V Paříži se nachází mnoho koncertních sálů, z nichž nejslavnější je Olympia. Významné jsou rovněž sály Bataclan, Folies Bergère nebo Zénith. Ve výstavbě je Philharmonie de Paris, která je součástí Cité de la musique. Koncerty populární hudby se často konají v Palais omnisports de Paris-Bercy.

Ve městě působí Hudební a taneční konzervatoř a Americká škola moderní hudby. Hudbou se zabývají též veřejné knihovny Médiathèque musicale de Paris a Médiathèque Musicale Mahler. Z pařížských hudebních souborů jsou významné Ensemble intercontemporain a Les Chœurs de Paris XIII.

Sochařství v Paříži

Koně z Marly na Place de la Concorde

Pařížská prostranství zdobí množství soch, pomníků a památníků. K významným zastoupeným sochařům patří François Rude (socha La Marseillaise na Vítězném oblouku) nebo Jean-Baptiste Carpeaux (tanec na průčelí Opéry, alegorie na fontáně Čtyř světových stran). Parky a náměstí zdobí též díla mistrů z konce 19. století jako byli Auguste Rodin a Aimé-Jules Dalou (Lucemburská zahrada, Place de la Nation), Antoine Bourdelle (Palais de Tokyo), Aristide Maillol (Tuilerijské zahrady) nebo Paul Landowski (socha sv. Jenovéfy na mostě Tournelle). Secese je od roku 1900 zastoupena na desítkách vstupů do pařížského metra, jichž autorem je Hector Guimard. Příklady současného umění se nacházejí v Palais Royal a na Stravinského fontáně. Muzeum soch pod širým nebem je volně přístupné na nábřeží Quai Saint-Bernard. V Paříži se nacházejí celkem čtyři kopie Sochy Svobody, z nichž nejznámější kopie sochy se nachází na ostrově Cygnes. Zajímavou sochařskou výzdobu mají rovněž vítězné oblouky Saint-Denis a Saint-Martin a dále Vendômský a Červencový sloup.

Literární život v Paříži

Od 12. století se díky Pařížské univerzitě stalo město jedním z významných rozumových center křesťanského světa. Během renesance se město se stalo centrem humanismu. S postupnou centralizací moci bylo posíleno kulturní prvenství Paříže ve Francii.

V polovině 17. století se Paříž stala téměř výhradním centrem francouzské literatury, která byla spojena s literárními salony, např. madame de Sévigné. Ačkoliv v poslední třetině století dvůr Ludvíka XIV. zvýšil společenskou Versailles oproti Paříži, přesto zůstal zdejší duchovní život nadále aktivní. Pod záštitou krále byla např. v roce 1680 založena Comédie-Française.

Pamětní deska o pobytu Marcela Prousta, Boulevard Haussmann 102

Během 18. století byla Paříž kulturním centrem království a pařížské salony zažívaly rozkvět. K jejich významným činitelům patřil Voltaire a další encyklopedisté shromáždění kolem Denise Diderota.

Po Velké francouzské revoluci se stal literární svět větší a složitější, avšak Paříž si podržela přední pozici ve francouzském intelektuálním životě. Usídlilo se zde mnoho literátů z ciziny, mnozí z důvodů pronásledování např. Heinrich Heine nebo Karl Marx.

Také mezi světovými válkami se v Paříži usadilo mnoho zahraničních spisovatelů, kteří zde našli inspiraci pro svou práci: Ernest Hemingway, Henry Miller, Gertrude Steinová, David Herbert Lawrence nebo James Joyce. Díky nim zažila čtvrř Montparnasse svůj zlatý věk. Po druhé světové válce se tímto literárním centrem stala čtvrť Saint-Germain-des-Prés, kde působili literáti a intelektuálové Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoirová, Boris Vian nebo Jacques Prévert.[356] Od té doby již Paříž ztratila svou prestiž jediného francouzského intelektuálního centra. I tak zůstává hlavním městem literární činnosti a sídlem nejvýznamnějších francouzských vydavatelů jako je nakladatelství Gallimard. Rovněž se zde udělují prestižní literární ceny jako Goncourtova cena, Prix du Quai des Orfèvres nebo Prix Femina. Slavnou minulost dnes v téměř každé čtvrti v Paříži připomíná pamětní deska upozorňující na pobyt významného spisovatele.

Fotografie v Paříži

[zobrazit]Galerie historických fotografií Paříže

Francie je kolébkou vynálezu fotografie a proto také nejstarší dochované snímky pocházejí právě z Paříže.Od vynálezu fotografie se mnozí umělci snažili zachytit atmosféru města a jeho každodenní život. Průkopník a otec fotografie Louis Daguerre zde pořídil známý snímek Boulevard du Temple. Umělci Charles Marville a Eugène Atget zahájili ve 2. polovině 19. století systematické fotografování pařížských ulic a jejich obyvatel. Hippolyte Bayard byl prvním fotografem, který dostal zakázku od vládní organizace zdokumentovat historickou architekturu nejen v Paříži, ale po celé Francii.[357] Bylo to na základě mise Mission héliographique, kterou v roce 1851 vyhlásila francouzská vládní organizace Commission des Monuments historiques[358] (Úřad historických památek). Jejím úkolem byla fotografická dokumentace architektonických památek ve Francii, především významné historické a kulturní pamětihodnosti podléhající ochraně a zahrnuté na seznam Monument historique. Členové skupiny se skládali z fotografů: Gustave Le Gray, Auguste Mestral, Édouard Baldus, Hippolyte Bayard a Henri Le Secq.[359] Fotografové měli zdokumentovat historické budovy, mosty a památky, z nichž mnohé byly zbourány, aby uvolnily cestu pro velké pařížské bulváry, které nechal postavit na příkaz Napoleona III. prefekt Baron Georges-Eugène Haussmann. V padesátých letech vznikala první fotografická sdružení a společnosti, například Société héliographique nebo Société française de photographie.

Železniční nehoda na nádraží Montparnasse (1895)

První fotografie města ze vzduchu (a vůbec první na světě) pořídil v roce 1858 vzduchoplavec a fotograf Nadar, který fotografoval ze speciálně upraveného balónu.[360] Nadar se kromě vzduchoplavectví věnoval také portrétní fotografii, ve svém ateliéru na Boulevardu des Capucines pořídil podobenky řady nejslavnějších osobností své doby. Jeho konkurentem byl vynálezce André-Adolphe-Eugène Disdéri, který si 22. listopadu roku 1854 nechal patentovat fotografické vizitky.[361]. Takzvané carte de visite byly velmi levné, dostupné pro široké masy, ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly k rozšíření a popularizaci fotografie vůbec. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí.[362] Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie, místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů.[363] V šedesátých a sedmdesátých letech pořizoval ateliérové portrétní fotografie Antoine Samuel Adam-Salomon, který při komponování v ateliéru využíval sloupu, drapérií v podobě visích látek nebo ležících ubrusů. Měl v oblibě nařasené látky nebo pláště, které zabíraly velkou část snímku. Po Světové výstavě v Paříži roku 1867 popsal magazín London Times Salomonovy obrazy jako “bezkonkurenční”, “výtečné” a “nejkrásnější fotografické portréty na světě”.[364]

Na dílo Marvilla a Atgeta navázal ve 20. století Robert Doisneau, jeden z významných fotografů Paříže, který portrétoval děti hrající si na ulicích, domovníky, bistra, trhy atd. Z jeho fotografií plných humoru je nejznámější Le Baiser de l’Hôtel de Ville (Polibek před radnicí). Fotograf Willy Ronis zaznamenal dnes již zmizelá zákoutí ve čtvrtích Belleville a Ménilmontant. Marcel Bovis se zaměřoval na kouzlo noční Paříže.

Ve dvacátých letech do Paříže emigrovala celá řada významných fotografů ze zahraničí André Kertész, Man Ray, Germaine Krull nebo Lucien Aigner. V roce 1934 vzniklo v ulici Rue Jean-Goujon 10 prestižní fotografické studio Harcourt založené bratry Lacroixovými. Je známé zejména svými černobílými fotografiemi filmových hvězd a celebrit, neboť v té době bylo podle francouzské vyšší střední třídy považováno za standard nechat se několikrát během života vyfotografovat u Harcourta.[365]

Od osmdesátých let tvoří v Paříži Anton Solomucha, který se specializuje na narativní figurace. Jeho takzvané „fotografické malby“ sdružují fotografický obraz s malířskou studií v živých obrazech, které často vyžadují velké množství modelů. Jako příklad slouží snímek Únos Sabinek 2008 (podle obrazu Nicoly Poussiniho) z cyklu Červená karkulka na návštěvě Louvru.

Kina v Paříži

Filmové projekce mají v Paříži velkou tradici. Dne 28. prosince 1895 bratři Lumièrové uskutečnili v Salon indien du Grand Café první filmové promítání pro veřejnost. V Paříži také Georges Méliès zavedl „umělecký“ film, do té doby se promítaly pouze filmy dokumentární nebo jako technická demonstrace. V Paříži se rovněž uskutečnila 2. února 2000 první veřejná projekce digitálního promítání v Evropě.[366] Od 30. let bylo mnoho dosavadních divadel a koncertních sálů přeměněno na biografy.

Kino Espace Saint-Michel, kde byl v roce 1988 spáchán žhářský útok

V Paříži se nachází velké množství kin, které měly v roce 2006 celkem 376 sálů, z nichž bylo 150 nezávislých a 89 uměleckých. Poskytují velkou nabídku, každý týden se promítá přibližně 450 až 500 různých filmů a roční návštěvnost přesahuje 27 miliónů diváků (údaje z roku 2006).[367]

Od 90. let vznikají v Paříži velké multiplexy s deseti i dvaceti sály, např. v Forum des Halles, Bercy Village a jinde. Největším kinem v Paříži je Le Grand Rex s 2800 místy, protože Gaumont Palace na Place de Clichy, který měl 6000 míst, byl zbořen v roce 1973. Všechny ostatní pařížské sály mají méně než 1000 míst.

V bývalém Americkém centru sídlí Cinémathèque française, která uchovává a zpřístupňuje veřejnosti filmy. Obdobnou náplň má i Cinémathèque Robert-Lynen a filmové knihovny Forum des images, Bibliothèque de cinéma François-Truffaut a Bibliothèque du Film. Od roku 1986 v Paříži rovněž působí vysoká filmová škola La Fémis.

Zahraniční kulturní instituce v Paříži

Význam Paříže umocňuje i mnoho kulturních institucí, které ve městě zřizují diplomatické zastoupení států z celého světa. Zastřešující organizací je Fórum zahraničních kulturních institutů v Paříži. Jejich úkolem je přibližovat kulturní rozmanitost daných zemí ve Francii. Proto spolupracují s francouzskými institucemi a pořádají semináře, konference, přednášky, besedy, koncerty, výstavy apod. Některé provozují knihovny, informační servis aj.

K významným patří Institut arabského světa, který zprostředkovává arabskou kulturu,[368] Dům japonské kultury,[369] Irské kulturní centrum,[370] Švédské kulturní centrum,[371] Německý historický institut,[372] Dánský dům[373] a jiné. České centrum sídlí v Rue Bonaparte.[374]

Gastronomie v Paříži

La Coupole za tmy

Související informace naleznete v článku Francouzská kuchyně.

První restaurace v moderním smyslu vznikly v Paříži v 18. století. Termín restaurace se objevil v roce 1765, kdy jeden provozovatel vývařovny polévek získal povolení prodávat též jehněčí s omáčkou. Od té doby se restaurací nazývaly podniky, které nabízely různé druhy jídel. Před Velkou francouzskou revolucí nebylo v Paříži ani 100 restaurací, neboť zde byla omezení v podobě cechovních práv, která zakazovala prodávat různé typy jídel v jednom podniku. Teprve po revoluci, kdy byla omezení zrušena, počet restaurací narůstal. Pařížské restaurace provozovali většinou kuchaři, kteří původně pracovali ve šlechtických rodinách a po jejich emigraci začali podnikat v pohostinství. Tím rozšířili mezi měšťanské vrstvy styl vaření, který do té doby neznali.

Rovněž kavárny se staly nedílnou součástí francouzské kultury a jejich obliba rostla od roku 1670, kdy byla otevřena Café de la Régence.[375] Dnes je nejstarší kavárnou v Paříži Café Procope zprovozněná v roce 1686.[376] Kavárny byly velmi populární v 18. století, od poloviny 19. století se rozšířily i na chodníky a bulváry.

V té době se Paříž napojila na železnici a během následné průmyslové revoluce se do Paříže začali stěhovat obyvatelé z různých částí Francie, kteří si s sebou přinášeli gastronomické rozmanitosti jednotlivých regionů. Vznikly tak specializované rybí restaurace, restaurace s alsaskou nebo provensálskou kuchyní. Rovněž příchod imigrantů ze zahraničí, ať už z evropských zemí nebo z Maghrebu či Asie přinesl ještě větší kulinářskou rozmanitost, takže dnes Paříž nabízí kuchyně pěti kontinentů.

K nejproslulejším podnikům patří restaurace Maxim’s a kavárny Café de Flore, La Coupole, La Rotonde, Les Deux Magots nebo Café de la Paix.

Pařížské pamětihodnosti

Související informace naleznete v článku Cestovní ruch v Paříži.
[zobrazit]20 nejnavštěvovanějších pamětihodností Paříže

Návštěvníci z Francie i každoročních 26 miliónů turistů z ciziny najdou ve městě velké množství světských a církevních stavebních památek od dob římské Galie po současnost zastupující všechny architektonické slohy. Památky jako Eiffelova věž, bazilika Sacré-Cœur, Louvre, katedrála Notre-Dame, Invalidovna nebo Vítězný oblouk a Champs-Élysées jsou charakteristické symboly Paříže. Nábřeží Seiny zařadilo v roce 1991 UNESCO na seznam Světového dědictví.[378]

Světské stavby

Pozůstatky římských lázní (frigidarium)

Antické památky

Nejstarším monumentem na území města, jehož vznik však nemá s dějinami Paříže nic společného, je obelisk uprostřed náměstí Place de la Concorde. Obelisk pochází z chrámu v Luxoru z období vlády Ramesse II. a v Paříži byl vztyčen v roce 1836 jako dar místokrále Muhammada Alího králi Ludvíku Filipovi. Dochované pařížské památky z dob starověkého Říma se nacházejí v Latinské čtvrti na úpatí Montagne Sainte-Geneviève, kde v 1. století n. l. vzniklo centrum tehdejšího města. Z této doby pocházejí rekonstruované pozůstatky Arény Lutetie a ruiny tzv. Lázní Cluny z přelomu 2. a 3. století. Méně viditelné stopy galo-římské epochy se nacházejí na ostrově Cité pod náměstím Parvis Notre-Dame – place Jean-Paul-II v Crypte archéologique, kde jsou zpřístupněny základy domů. Jedinou sochařskou památkou z tohoto období je tzv. Sloup převozníků uchovávaný v Národním muzeu středověku.

Hôtel de Sens, sídlo Bibliothèque Forney

Středověké památky

Po pádu Římské říše vznikaly nejprve převážně církevní stavby. Franští králové Neustrie využívali bývalý palác římského místodržícího na ostrově Cité, který byl během následujících staletí rozšiřován a přestavován do komplexu známého dnes jako Palais de la Cité. Nejstarší dochované části tohoto paláce pocházejí z první poloviny 13. století, kdy Ludvík IX. nechal Pierrem de Montreuil zřídit královskou kapli Sainte Chapelle a dolní části tzv. věže Bonbec na severní fasádě. Sousedící věže Tour d’Argent (Stříbrná věž), Tour de César (Césarova věž) a Tour de l’Horloge (Hodinová věž) vznikly později za vlády Filipa IV. Sličného. Součástí královského paláce byl palác purkrabího, nazývaný Conciergerie (fr. concierge – správce), který posléze sloužil jako vězení. Po roce 1358 byl Palais de la Cité králem opuštěn a královskou rezidencí se stal dnes již zaniklý Hôtel Saint-Pol na pravém břehu. Filip II. August rozhodl o vybudování mohutných městských hradeb, jejichž největší část se dodnes dochovala v ulici Rue des Jardins-Saint-Paul. Součástí opevnění byl i hrad Louvre. Samotný Louvre byl mohutně přestavován v následujících staletích, takže gotické jsou pouze jeho základy. Gotickou architekturu dobře reprezentuje Hôtel de Clisson, něhož se dochovala vstupní brána z roku 1380, Věž Jana Nebojácného (1409-1411) a později postavené Hôtel de Sens (1475-1507) a Hôtel de Cluny (1485-1510).

Fontána Neviňátek

Raně novověké památky

Výstavba pozdně gotických paláců Sens a Cluny již spadá do období raného novověku, stejně jako další renesanční městské paláce ve čtvrti Marais ze 2. poloviny 15. a ze 16. století jako např. Hôtel Carnavalet, Hôtel d’Angoulême Lamoignon, Hôtel de Marle. Z let 1547-1549 pochází renesanční fontána Neviňátek, která je nejstarší dochovanou kašnou v Paříži. V letech 1551-1628 byla s povolením Františka I. vybudována pařížská radnice ve stylu zámků na Loiře. Původní stavba vyhořela v roce 1871 za Pařížské komuny, dnešní budova je kopií předcházející stavby z let 1874-1882. V roce 1578 byla zahájena stavba Pont Neuf.

Hôtel Salé, kde sídlí Musée Picasso

Památky 17. století

Král Jindřich IV. inicioval v roce 1605 výstavbu Place des Vosges, které se stalo vzorem pro náměstí v mnoha jiných městech. V jeho blízkosti následně vzniklo množství městských paláců, z nichž mnohé se dochovaly do dodnes (Hôtel de Sully, Hôtel de Rohan-Guémené, Hôtel Salé, Hôtel Le Peletier de Saint-Fargeau aj.). V roce 1615 nařídila Marie Medicejská vystavět Lucemburský palác dokončený roku 1631, kde dnes zasedá francouzský Senát, a jehož součástí je Lucemburská zahrada. Palais Royal (Královský palác) severně od Louvru byl postaven v letech 1627-1629 pro kardinála Richelieu a po jeho smrti (1642) přešel do majetku krále, čímž získal své současné označení. Dnes slouží Státní radě (Conseil d’Etat), Ústavní radě (Conseil Constitutionnel), ministerstvu kultury a Comédie-Française. Na jeho nádvoří se nachází palácová zahrada. Dalšími významnými stavbami 17. století jsou barokní klášter Val-de-Grâce (dnes vojenská nemocnice), Collège des Quatre-Nations, sídlo Francouzského institutu, Invalidovna nebo Pařížská observatoř.

Památky 18. století

Elysejský palác postavený z letech 1718-1722 podle plánů Armanda Clauda Molleta je sídlem francouzského prezidenta. Král Ludvík XV. nechal během své vlády postavit v Paříži několik velkolepých staveb, např. sídlo Pařížské mincovny Hôtel de la Monnaie (1771-1775) nebo École Militaire (1768-1772). Zdaleka nejimpozantnější zůstává pařížský Pantheon (1764-1790), který projektoval Jacques-Germain Soufflot. Původně byl postaven jako klášterní kostel pro tehdejší benediktinské opatství, ale jeho využití se časem změnilo. Po Velké francouzské revoluci byl Pantheon přeměněn na národní svatyni a dodnes slouží jako hrobka významných osobností francouzských dějin: Voltaire, Victor Hugo, Émile Zola, Jean-Jacques Rousseau, Alexandre Dumas starší, Pierre Curie a Maria Curie-Skłodowska aj.

Arc de Triomphe du Carrousel

Památky 19. století

Císař Napoleon Bonaparte zanechal v Paříži množství stavebních pamětihodností. Mezi Louvrem a Tuilerijskými zahradami nechal v letech 1806-1808 vybudovat Arc de Triomphe du Carrousel. Ještě během jeho stavby zahájil stavbu Vítězného oblouku na Place de l’Étoile, který byl dokončen až v roce 1836 Ludvíkem Filipem. V období Prvního císařství byla postavena i budova Pařížské burzy (1808-1827). Napoleon nechal na Place Vendôme vztyčil Vendômský sloup na paměť vítězství bitvy u Slavkova. Další pamětní sloup zvaný Červencový byl postaven v roce 1839 na Place de la Bastille, aby upomínal na Červencovou revoluci z roku 1830.

Velké změny zažila Paříž ve druhé polovině 19. století, kdy proběhla přestavba města vedená prefektem Haussmannem. Vedle širokých ulic, náměstí a městských parků byly vybudovány stavby jako Palais de l’Opéra (1861-1875) Charlese Garniera a dvě symetricky postavená divadla (Théâtre du Châtelet a Théâtre de la Ville) na Place du Châtelet, která realizoval Gabriel-Jean-Antoine Davioud. Od roku 1872 jsou ve městě Wallaceovy fontány.

V období Třetí republiky byl postaven nový univerzitní komplex Sorbonny (1885-1905). V té době vznikl i symbol Paříže – Eiffelova věž (324 m s anténou), ocelová konstrukce z roku 1889 postavená u příležitosti světové výstavy Gustavem Eiffelem. S více než 6,7 milióny návštěvníků ročně (2007) je čtvrtou nejnavštěvovanější památkou v Paříži.[377]

Památky 20. století

Související informace naleznete v podkapitole Moderní architektura.

Církevní stavby

Goticko-renesanční kostel Saint-Étienne-du-Mont, vpravo Tour Clovis

Středověk

Kostel kláštera Saint-Germain-des-Prés na levém břehu na Boulevardu Saint-Germain stojí na místě, kde v roce 557 franský král Childebert I. založil významné benediktinské opatství. Věž dnešního kostela a základní části hlavní lodi pocházejí z 11. století, chór vysvětil v roce 1163 papež Alexandr II. Stavba procházela až do 17. století stavebními úpravami. Autorem nástěnných maleb z 19. století v hlavní lodi je Hippolyte Flandrin.

Ještě starší augustiniánské opatství založili v roce 502 král Chlodvík I. a jeho žena Chrodechilda na návrší na levém břehu (Montagne Sainte-Geneviève), ze kterého se vyvinul klášter sv. Jenovéfy. Z něho se do současnosti dochovala pouze zvonice (Tour Clovis), která je dnes součástí Lycée Henri-IV. Dalším klášterem je benediktinské převorství Saint-Martin-des-Champs reorganizované roku 1079, ze kterého se dochoval kostel z 12. a 13. století a refektář. K nejstarším kostelům na levém břehu patří románsko-gotický Saint-Julien-le-Pauvre (asi 1170-1240).

Katedrála Notre-Dame na ostrově Cité je jedna z prvních francouzských katedrál v gotickém slohu. Stavbu zahájil v roce 1163 biskup Maurice de Sully a byla dokončena roku 1345. Na ostrově se nachází rovněž gotická kaple Sainte Chapelle (1242-1248), kterou nechal postavit Ludvík IX. pro úschovu Kristovy trnové koruny a dalších relikvií.

K nejstarším kostelům na pravém břehu patří farní kostel Saint-Pierre de Montmartre vysvěcený v roce 1147 papežem Evženem III., jehož výstavba začala v roce 1133 a kostel Saint-Germain-l’Auxerrois vedle Louvru, jehož základy pocházejí z románského období ze 12. století. Ve stavbě se mísí prvky gotiky a baroka spolu s renesanční zvonicí. Z gotického období pocházejí kostely sv. Severína, sv. Mederika, sv. Lupa a sv. Jiljí (1235-1780) nebo kostel Saint-Étienne-du-Mont (s vlivem renesance) z let 1494-1624.

Kupole Invalidovny

Novověk

Dalším významným kostelem je svatý Eustach (1532-1633), kde rovněž dochází k prolínání stylů gotiky a renesance. Z období baroka se dochovaly např. kostely sv. Sulpicia (1649-1870) s klasicistní fasádou z roku 1732. V kostele jsou jedny z největších varhan ve Francii, které v roce 1862 restauroval a rozšířil Aristide Cavaillé-Coll. Významné jsou rovněž kostely Oratoire du Louvre (1621-1623), Saint-Louis-en-l’Île (1624-1726) nebo sv. Alžběty vysvěcený roku 1646.

Zlatá kupole Invalidovny (1670-1691) je vojenský kostel Saint-Louis des Invalides a patří k nejhezčím stavbám klasicismu ve Francii. Ve stejném slohu je postaven i kostel Nanebevzetí Panny Marie (1670-1676).

V roce 1764 začala stavba kostela La Madeleine. Práce byly zastavena za Velké francouzské revoluce a kostel byl dokončen v roce 1842 a vysvěcen 1845.

Moderní dějiny

Z období Druhého císařství pocházejí monumentální kostely sv. Augustina (1860-1871), Nejsvětější Trojice (1861-1867) a sv. Ambrože (1863-1868).

Bazilika Sacré-Cœur je římsko-katolický poutní kostel na kopci Montmartre a tvoří nejvýše položený přirozený bod města. Stavba v románsko-byzantském stylu začala v roce 1875 a byla dokončena roku 1914. Byla inspirována chrámem Hagia Sofia v Istanbulu a bazilikou svatého Marka v Benátkách. Pseudorománský sloh má rovněž kostel Notre-Dame-du-Travail z let 1897-1902, který je pozoruhodný použitím kovových nosníků v interiéru.

Zámek Versailles

Památky v okolí Paříže

V blízkém okolí se z turistických zajímavostí nachází např. zámek Fontainebleau (65 km jižně), zámek Versailles (25 km jihozápadně), bazilika Saint-Denis (10 km severně od centra) nebo Disneyland Resort Paris (32 km východně).

zdroj: http://cs.wikipedia.org

Comments are closed.